Tuzemské lihovary platí daň za globální obchod, říká šéf Čepra
Cíl Evropské unie – nahradit v roce 2020 naftu a benzin z deseti procent biopalivy – považuje za správný. Navzdory současné módní vlně, která by biopaliva nejraději nadobro spláchla, se jich zastává. „Nejsem extrémně zelený, byl jsem Ropákem roku,“ trochu omluvně připomíná Pavel Švarc, generální ředitel a předseda představenstva státní společnosti Čepro. Zajímá se o pohonné hmoty z jiné biomasy, než ze které by se měl přednostně péct chleba.
EURO: Petrolejáři biopaliva v lásce zrovna nemívají. Jak to, že vy jste k nim našel takový vztah? ŠVARC: V Unipetrolu jsme se zabývali biopalivy už někdy před osmi lety, kdy jsme uvažovali o výrobě biolihu z obilí. Naštěstí z toho sešlo, jinak bychom si postavili pomník. Ale proč by se neměla využívat biomasa na biopaliva? Je to zdroj suroviny jako každý jiný. Je přece úplně stejné, jestli ji kopu v zemi, nebo roste na poli. Potíž je v tom, že asi nikdo předem nedocenil konflikt s potravinovým řetězcem. Do několika málo let se ale budou dělat biopaliva z jiných surovin, než jsou obilí, kukuřice, řepka nebo cukrovka, o tom jsem přesvědčen. EURO: Skutečně si myslíte, že takzvaná druhá generace biopaliv nastoupí do několika málo let? V Česku se s nimi snad ještě ani nezačalo ve výzkumu, natož v pilotních projektech. ŠVARC: Nemá cenu, abychom teď přemýšleli o základním výzkumu, to už jsme dávno zaspali. Měli bychom se soustředit na pilotní aplikaci. Jako u každé nové technologie se hledají nejoptimálnější technologické podmínky, přitom experimentální zkoušení je drahé. Ale například kousek za hranicemi, v německém Freibergu, postavili továrnu, která má produkovat kolem patnácti tisíc tun SunDieselu, což je bionafta ze dřeva. Nejdříve si to odzkoušeli v malém provozu a teď pojedou ve velkém. Celý projekt ale výrazně podporuje stát. Zdůrazňuji stát, nikoli Evropská unie. Ptejme se totiž, kdo vlastně chce biopaliva? Podnikatelé to nejsou, chce je stát, proto musí na takové projekty přispívat. Po tom, jak si naběhly obilní lihovary, žádný podnikatel do takového rizika nepůjde. Nikdo totiž nemůže říci, že investice do lihovaru je návratná. EURO: Horujete pro státní podporu. Znamená to, že byste šli do „pokročilejších“ biopaliv? ŠVARC: Nikoliv Čepro, ale Svaz chemického průmyslu a naše technologická platforma mají připravený projekt technologického centra na biopaliva druhé generace, kde by se potenciálně dala vyrábět. Uvidíme, jestli vláda bude ochotná takové akce podpořit. Ve víceletém programu pro uplatnění čistých a vysokoprocentních biopaliv, který nedávno schválila vláda, je možnost veřejné podpory na testování druhé generace přímo zakotvená. Až Evropská komise během letošního roku náš program notifikuje, stát bude moci podporu poskytnout. A samozřejmě bude záležet na vládě, jestli na ni najde peníze.
EURO: Ještě před pár lety se s biopalivy spojovala velká očekávání, teď se zatracují a upínáme se k pohonným hmotám ze dřeva. Nemůže se stát, že za několik let se přijde na to, že se kvůli nim drancují lesy? ŠVARC: Nemyslím si, ale kdo ví. Velmi konzervativní výpočet možných zdrojů surovin pro biopaliva druhé generace ukazuje, že lze dosáhnout desetiprocentního podílu biopaliv ze zbytků po vytěžení dřeva v lesích nebo pěstováním energetických rostlin. Když ale zemědělci v podhůří budou mít dotace na zatravněné pozemky jen za to, že je jenom posekají, proč by vysazovali, ošetřovali a sklízeli z plantáží rychle rostoucí topoly či vrby či jiné rostliny? Jako technologická platforma pro využití biosložek v dopravě pod Svazem chemického průmyslu jsme zpracovali rozsáhlou studii, v níž jsme zmapovali surovinové zdroje, a současně jsme doporučili, aby se finančně podporovalo jen to, co bude ve všech ohledech příznivé. Měli bychom postupovat podobně jako Angličané: říci si, že na konci mám biopalivo z těžebních zbytků, a celý proces popsat krok po kroku. Spočítat jeho energetickou náročnost a také to, jaký vliv má celý cyklus na emise CO2. Ukazuje se, že u celého procesu výroby bioetanolu z obilí, nikoli při jeho spalování v motoru, vzniká více emisí než při výrobě z ropy.
EURO: Zatím musíme, jak se říká, přežít první generaci biopaliv. Co je pro vás „stravitelnější“- bioetanol, nebo bionafta, neboli metylester řepkového oleje? ŠVARC: U metylesteru je celý cyklus příznivější, pokud jde o emise. Biolíh z kukuřice nebo obilí nemá podle mého moc šancí. Domácí výrobci ho dělají za vyšší ceny, než jsou světové. Je rozdíl například už v tom, že cukrová třtina, z níž se bioetanol vyrábí v Brazílii, se sklízí dvakrát do roka.
EURO: Myslíte, že se v Česku vůbec rozjedou nové fabriky, které stojí? Z drahého obilí totiž prostě nemohou bez velkých ztrát vyrábět. ŠVARC: Lihovary to mají těžké, platí daň za globální obchod. Investovaly do zařízení, ale nemá smysl pouštět linky, jenom by počítaly ztrátu. Nebudou ale jediní, kdo musel investici odepsat. Vezměme si banky v Americe, které vložily miliardy dolarů do hypotečních úvěrů, přitom všichni měli velká očekávání a dnes musí několik desítek miliard odepsat.
EURO: Na začátku roku, kdy se začalo s přidáváním biolihu do benzinu, jste říkal, že ho chcete dovážet z Brazílie. Jak je váš obchod se zámořím daleko, není to jen tlak na jediného tuzemského dodavatele, který jede díky tomu, že líh vyrábí z cenově dostupnější cukrovky? ŠVARC: Tak to je zase otázka na Čepro. Z Brazílie jsme dovezli pár vagonů, větší dodávky zatím váznou na problémech s denaturací (jde o přidání směsi benzinu, nafty a petroleje, čímž se líh znehodnotí pro pitné účely – pozn. red.). Do Hamburku přiveze loď biolíh, který není denaturovaný, jenže bez toho my ho nemůžeme dopravit do Česka. Vyřešit tyto logistické věci není jednoduché. Čekáme, až budeme mít ucelené vlaky, které budou převážet líh po denaturaci z Hamburku, kde zakotví loď se stotisícovým nákladem.
EURO: O kolik bude brazilský bioetanol levnější, když ho dovezete do svých středisek v Česku? ŠVARC: O korunu až korunu padesát. Od lihovaru Agroetanol TTD v Dobrovici nakupujeme litr za přibližně osmnáct korun. V současné době od něj bereme většinu dodávek, menší množství nakupujeme od obilního lihovaru PLP v Trmicích. Prozatím přimícháváme 0,6 procenta biolihu, je dostatek času na to, abychom do konce roku vyhověli podílu dvě procenta biosložky ročně.
EURO: Když se vám podaří vyřešit logistické problémy, budete většinu potřebného biolihu dovážet? ŠVARC: Pokud to půjde, budeme se snažit nakoupit maximum z Brazílie. Každá koruna je dobrá. Od tuzemských dodavatelů, jejichž výhodou je, že jsou blízko, a tím jsou spolehlivější v čase, chceme také odebírat. Ale uvidíme, zda dovoz bude fungovat. Může se stát, že pokus nevyjde, a budeme spoléhat jen na domácí výrobce. Nám by vzhledem k potřebnému množství stačilo, kdybychom odebírali od jediného – Agroetanolu TTD. Dá se říci, že jeden velký lihovar v České republice by stačil.
EURO: Dokdy myslíte, že budete mít u brazilského lihu jasno? ŠVARC: Do jednoho měsíce nebo dvou.
EURO: Tuzemský lihovar musí platit celní jistinu při přepravě, což třeba u Agroetanolu TTD představuje kolem 570 milionů korun. Jak je to s jištěním u brazilského lihu, když se pohybuje po Evropě? ŠVARC: To my neřešíme, to je věcí dodavatele, který zajišťuje dopravu, a nevím, jestli jistinu platí. My skládáme celní záruku za dva daňové sklady, což představuje ročně dvě stě milionů korun. Uznávám, že to domácím lihovarům prodražuje výrobu, hlasitě jsem to také kritizoval při všech novelách zákona o lihu a spotřební dani. Není fér, že na celní záruku složíte peníze v hotovosti a nemáte z toho žádný úrokový výnos. Kdyby byl alespoň minimální, na úrovni třeba diskontní sazby, vždyť celní úřad s těmito penězi nějakým způsobem nakládá. S kritikou lihovarníků naprosto souhlasím.V České republice je kontrola lihu velmi dobře zabezpečená, ale je otázka, jak je to u dovozů ze zahraničí.
EURO: Už více než půl roku se do nafty přidává metylester, odkud ho odebíráte? ŠVARC: Máme rámcové smlouvy s pěti domácími výrobci a kolem čtyřiceti procent množství dovážíme, většinou z Německa, kde je v současnosti přetlak. Cena od domácích a zahraničních dodavatelů je stejná, stejně jako u lihu vychází z kótace. Nyní cena mírně klesá, litr stojí asi 23 korun.
EURO: Od příštího roku by měla být nulová spotřební daň na čistá biopaliva a oddaněna biosložka u vysokoprocentních biopaliv. Fandíte tomu? ŠVARC: U čisté bionafty to vidím nadějněji, mnoho nových aut může používat stoprocentní metylester. Jeho prodej jsme si vyzkoušeli na jednom našem skladě loni, když toto biopalivo bylo do konce roku 2007 ještě bez daně. Čistý metylester by byl ideální palivo pro zemědělce, jenže je pro ně je stále výhodnější takzvaná zelená nafta, kdy dostávají vratku spotřební daně na motorovou naftu. Bude-li pokračovat zelená nafta, zemědělci nebudou čistý metylester používat ani po osvobození od daně. U biolihu jsem skeptický, neočekávám, že by se více rozšířila směs E 85. Nejsou tady auta, která by na ni mohla jezdit, proto nikdo nebude stavět nebo dovybavovat čerpací stanice o stojan na nové palivo. Výkonnost aut na líh je nižší zhruba o čtvrtinu a jejich cena je asi o padesát tisíc korun vyšší. Jestli v celé republice bude jezdit sto nebo tisíc aut na tento pohon, kdo by kvůli tomu stavěl „čerpačky“. Na druhé straně řidič, který by si chtěl pořídit auto jezdící na etanol, se bude předem zajímat, kde by mohl natankovat nebo mít auto na oboje, a to je dražší. Je to začarovaný kruh.
BOX 1:
Pavel Švarc (51)
Generálním ředitelem a předsedou představenstva státní společnosti Čepro je od roku 2005. Předtím zastával stejné pozice v Unipetrolu, kam přišel v roce 1999 z Lovochemie, kde byl od roku 1997 generálním ředitelem. Pracoval také jako personální a organizační ředitel Čížkovické cementárny, řídil francouzskou konzultační společnost 3CA. Po absolvování VŠCHT Praha, fakulty chemicko-inženýrské, nastoupil v roce 1981 do státního podniku Pražské cukrovary. Počátkem devadesátých let byl generálním ředitelem Pražské cukerní společnosti. Je prezidentem Svazu chemického průmyslu. Je ženatý a má dvě děti.
BOX 2:
Z čeho vzejde druhá generace
Objem biomasy pro splnění cíle deseti procent biopaliv v dopravě v roce 2020
devět procent - z poloviny objemu disponibilních těžebních zbytků
tři procenta - z cíleně pěstovaných rychle rostoucích dřevin
tři procenta - z cíleně pěstovaných energetických rostlin
dvě až tři procenta - zpracováním rostlinného odpadu
Pramen: Svaz chemického průmyslu
