L i b u š e B e n e š o v á
Libuše Benešová (50) nezačala v politice raketovým startem. Její jméno se v souvislosti s ODS výrazněji objevuje až od roku 1995, v poslední době ale bývá označována za pravou ruku Václava Klause. Přesto ještě před několika měsíci asi nikdo nečekal, že se stane předsedkyní Senátu, podle protokolu tedy po prezidentovi druhou nejvýznamnější politickou osobností v zemi.
Kariéru, kterou završila zvolením do čela Senátu, nastartovala Benešová v roce 1990, kdy byla nejprve kooptována do MNV a ONV na Praze-západ, později se stala starostkou obce Lešany. Na dobu strávenou v komunální politice vzpomíná ráda, pyšná je zejména na to, že v roce 1994 napsala příručku pro obecní zastupitelstva. „Byla to první podobná publikace vydaná v Čechách, chlubí se.
Ve straně začínala odspodu - v roce 1989 se zapojila do činnosti benešovského Občanského fóra, po jeho rozdělení vstoupila do ODS. „Uvnitř OF byl chaos, chyběla odpovědnostní struktura. Chtěla jsem, aby tu fungovala strana, která má řád. Proto jsem šla do ODS, říká o svých stranických začátcích. Poté, co byla v roce 1996 zvolena senátorkou za benešovský volební obvod, pronikla i do vrcholné politiky. Nejprve se o ní začalo hovořit jako o možné nástupkyni ministra práce a sociálních věcí Jindřicha Vodičky, který odcházel na vnitro - stínovou minis-tryní tohoto resortu je ostatně i nyní. Na stranické výsluní ji ovšem vynesl až poděbradský sjezd, který po problémech s financováním strany a následném rozštěpení ODS, volil nové vedení. Přestože byla jednou z nejtvrdších obhájkyní Václava Klause, do křesla místopředsedkyně ODS ji po rozpadu strany neprosadil nikdo z nejvyšších. Naopak, delegáti kongresu vyslyšeli především hlasy z oblastních organizací.
Do té doby téměř neznámá tvář Benešové se začala často objevovat na veřejnosti, senátorka začala razantněji pre- zentovat své názory i uvnitř strany, až se stala jedním z nejviditelnějších členů ODS. Tomu napomohlo i to, že letos dostala na starosti stranické finance.
Za své mnohdy útočné vystupování v médiích senátorka často sklízela silnou kritiku. Současný ministr kultury Pavel Dostál ji před časem dokonce srovnal s Marií Kabrhelovou. Negativní ohlasy sklízela i od některých kolegů ze senátorského klubu ODS. Sama Benešová však svého vystupování nelituje a nevidí je jako chybu. „Prostředí vědy i ministerstva jsou taková, kde člověk musí být ranař. Jsou tvrdá a člověk tam jede sám za sebe. A stejné je to i v politice, říká. Přesto se tvář Libuše Benešové začala měnit. Nepřátelský výraz v obličeji vystřídal úsměv, stala se vstřícnější. Pomoc imagemakerů však nevyhledala, jak sama přiznává, jen s oblékáním jí občas radí dcera Barbora.
Veřejnost ji ale i tak zatím nehodnotí kladně, podle průzkumů veřejného mínění k ní přetrvává neutrální, mírně negativní postoj. Hrany, které vyvolala svými prvními vystoupeními na veřejnosti, se však již podle komunikačních odborníků do jisté míry obrousily.
Benešovou navíc již z ministerstva financí, kde pracovala nejprve jako vrchní ředitelka a od roku 1995 dva roky jako náměstkyně ministra, provází pověst pracovitého člověka, který si umí jít za svým cílem a prosadit, co chce. Bývalí spolupracovníci ji hodnotí jako velmi tvrdou, na druhou stranu ale i ochotnou přemýšlet nad jinými názory. A také většina politiků se o Benešové vyjadřuje v podstatě v dobrém, byť k ní mají i výhrady. Vyčítají jí například, že se nebude umět chovat nadstranicky, obavy mají i z její loajálnosti ke Klausovi. Některým kolegům se s Benešovou navíc těžko komunikuje. „Mám pocit, že do svých politických názorů promítá i stanovisko k člověku, se kterým mluví. A to v politice být nemá, říká například předseda Unie svobody Jan Ruml. Nevýhodou Benešové je i skutečnost, že se křesla předsedy Senátu domohla jen díky opoziční smlouvě mezi ODS a sociální demokracií.
Přesto ale i političtí rivalové nové předsedkyni Senátu, která vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a později pracovala v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, přiznávají velkou míru inteligence, zkušeností a organizačních schopností. Doufají, že se Benešové podaří naplnit očekávání, které nesplnil její předchůdce Petr Pithart - změnit tvář Senátu v očích veřejnosti k lepšímu. V dobrém světle tak vidí snahu senátorky postavit horní komoru na roveň sněmovně a zvýšit její ústavní kompetence. A to i přesto, že zatím v podstatě neslíbila nic konkrétního, ani to, že se bude změnou ústavy snažit ztížit sněmovně přehlasování Senátu. „Slibuji si od ní, že bude lidem srozumitelněji a jasněji vysvětlovat, k čemu Senát je, proč je užitečné to a ne ono, říká o ní například senátor a předseda Českomoravské komory odborových svazů Richard Falbr.
Do křesla šéfa Senátu neusedá Benešová v nijak záviděníhodné situaci - znovu se začalo hovořit o jeho smyslu a možnostech ukončit jeho existenci. Kvůli opoziční smlouvě část senátorů zpochybňuje i její postavení předsedkyně. Na to, aby ukázala, zda splní očekávání, která jsou do ní i přesto vkládána, má dva roky.
