Shoda tří vládních stran nad návrhem penzijní reformy vznikla nečekaně rychle
Nečekaně rychle vznikla shoda tří vládních stran nad návrhem penzijní reformy. Již první projednávání návrhů ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka však naznačovalo, že zde opravdu žádná velká bitva nebude.
Na to, že plané debaty se na toto téma vedou už deset let, a reforma žádná, je to asi překvapení. Ale nakonec ne až tak velké. Moc prostoru pro lidovou tvořivost, tolik oblíbenou v české kotlině, zde totiž opravdu nebylo a výsledná shoda na principech je skutečně minimem, o němž se nedá příliš diskutovat.
Že je třeba alespoň malou část peněz na penze přesměrovat z průběžného do kapitálového systému, je jasné každému, kdo se někdy podíval, jak vypadají prognózy demografického vývoje, a kdo se trochu zajímá o to, které penzijní systémy fungují a nefungují v Evropě i po světě. Začít s povinným fondovým pilířem na třech procentech platu je skutečně dost skromné. S měsíční úložkou, která vychází z průměrného platu na částku kolem 750 korun měsíčně, se po odchodu do penze mnoho muziky nenadělá. Fondový pilíř tak bude sloužit spíše lidem s nadprůměrnými příjmy, jako nástroj diferenciace dosud velmi nivelizovaných důchodů, který kritizoval a odmítl už i Ústavní soud. Připravované principy jsou pak jen poměrně slabým odvarem toho, co navařila druhá Bezděkova komise, která chtěla snížit důchodové pojištění z 28 na 23 procent a privátní penzi nechat na dobrovolné bázi. I tak malý přesun pojištění ale nadělá dost slušnou díru v rozpočtu. A těch třicet miliard je zhruba jedno procento HDP.
Koaliční strany se bez větších problémů dohodly, že tuto díru zalepí sjednocením daně z přidané hodnoty, což je nepochybně z mnoha důvodů dobrý nápad. Sjednocení DPH silně omezí daňové úniky, takže výnos může být podstatně vyšší, než dnes ukazuje mechanický propočet. Podíl výnosů z DPH na celkovém daňovém inkasu je v Česku nižší než v ostatních evropských zemích. A navýšení DPH stabilizuje rozpočtové příjmy, protože jde o daň, která nejméně trpí výpadky v dobách hospodářského poklesu.
Vládu je ale třeba pochválit především za to, že na rozdíl od dalších postkomunistických zemí řeší fiskální dopady penzijní reformy tak, aby nezatěžovala státní dluh. To, že zavedení penzijních fondů zvyšuje rozpočtové deficity na Slovensku, bylo dobrou záminkou k útokům Ficovy vlády na celý penzijní systém a v Maďarsku to skončilo vyvlastňováním úspor občanů, je velkým varováním. Právě ruce různých populistů jsou pro privátní penze asi větším nebezpečím než nedostatečná stabilita finančních trhů.
Nelze ale přehlédnout, že celkový objem peněz v systému se takto nezvedne, penze naprosté většiny obyvatelstva tudíž budou i po plném náběhu reformy velmi nízké a odchod na odpočinek bude znamenat silný pokles životního standardu. Pokud samozřejmě penzista nebude mít dostatečně naspořeno ještě někde jinde. A to by mělo znít hodně nahlas jak při projednávání reformy, tak při jejím zavádění.
Bylo by asi naivní očekávat, že sociálnědemokratická opozice bude k takto pojaté reformě přistupovat s nějakým zvláštním porozuměním, ale vládní principy rozhodně nemůže vydávat za nějaké pravicové a ultraliberální výstřelky. Pánové se asi budou chvíli vydávat za obhájce potřebných, ale nakonec budou rádi, že je ta vládní stoosmnáctka hravě převálcuje.
Pokud ale penzijní reforma rychle projde, bude to mít i další významné politické důsledky. Především se posílí dosti otřesená pozice premiéra Nečase. Jeho kompromisní přístup k velmi agresivní politice Věcí veřejných, ale i TOP 09, je předmětem kritiky uvnitř strany, kterou mohou umlčet jen reformní úspěchy. Je rozhodně podstatnější, zda projdou nové penze, než to, jestli bude policejním prezidentem Petr, nebo Pavel. A byť jsou reformní ministři z jiné strany, aureolu reformátora ponese Nečas. Možná právě snaha protlačit reformy je jedním z klíčových důvodů, proč to někdy vypadá, že premiér na sobě nechá dříví štípat. A tohle by mohla být jeho první skutečná výhra.
Na druhé straně, i pokud je nad penzemi skutečně dobojováno, vládu čeká za pár týdnů další politická zkouška v podobě lékařských protestů a vyprázdněných nemocnic. Teprve když i tohle Nečas ustojí a před radikálními lékaři vláda necouvne, těžko bude někdo moci hovořit o tom, že máme málo razantního a odvážného premiéra.
