Ekonomický potenciál země je obrovský, vláda ale hospodářství spíše brzdí v rozletu
Indie je všeobecně považována za ekonomiku, která bude v jedenadvacátém století patřit ke klíčovým. Investoři si sice uvědomují, že akcie některých indických firem jsou dnes již relativně drahé, avšak o dlouhodobě rostoucí trajektorii indického hospodářství nepochybuje téměř nikdo. Indie má co dohánět po desetiletích socialistických experimentů, které následovaly, když země získala nezávislost. Potenciál, jenž odstartovaly reformy na konci osmdesátých let, je proto obrovský. Nicméně se zdá, že indická politika tomuto procesu dohánění někdy spíše škodí, než aby mu pomáhala. To naznačuje i nový centrální rozpočet pro fiskální rok 2008/2009, který na konci února představil ministr financí Palaniappan Čidambaram.
NEROVNOMĚRNÝ RŮST
Zklamáním je v kontextu rychle rostoucí ekonomiky nedosažení vyrovnaného rozpočtu. Střednědobé fiskální konsolidaci nepřispěje ani očekávaný růst mezd milionů vládních zaměstnanců, o kterém má být rozhodnuto v dubnu. Odhaduje se, že příslušná komise doporučí nárůst o celých 30 procent. Naopak nedostatečné investice budou z infrastruktury i do budoucna dělat slabé místo indické ekonomiky. Obavy vyvolává zavedení zdanění transakcí na trzích komoditních derivátů. To totiž znesnadní zajištění před příslušnými riziky a učiní celou ekonomiku zbytečně zranitelnější případným výkyvům. Daně z krátkodobých kapitálových zisků mají vzrůst z deseti na patnáct procent.
Z daňových zvýhodnění se těší automobilový průmysl. Například spotřební daně z malých automobilů mají klesnout ze šestnácti na dvanáct procent. Nový rozpočet naproti tomu nenaplnil očekávání představitelů textilního průmyslu a hoteliérů. Ti doufali ve větší úlevy pro svá odvětví.
Problémem indického růstu je nesporně jeho nerovnoměrnost. Vláda v Dillí se však bohužel domnívá, že zmírnění nerovnosti lze dosáhnout aktivistickou politikou. Nejvíce mediální pozornosti proto upoutaly sociální výdajové položky.
STÁTNÍ VERSUS SOUKROMÉ Vysoká negramotnost přetrvává na venkově a v některých chudých lidnatých svazových státech jako jsou Uttarpradéš či Bihár. Postupně se také prohlubuje celonárodní nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Na to již delší dobu upozorňuje ve svých studiích i poradenská firma McKinsey. Může proto být povzbudivé, že výdaje na vzdělání budou navýšeny o více než dvacet procent. Bez dalších reforem si však nelze od zvýšení vládních výdajů mnoho slibovat. Peníze distribuované byrokraty totiž podpoří především státní zařízení, a to bez ohledu na jejich kvalitu. Současně nárůst státních peněz plynoucích do sektoru nepřímo oslabí soukromé školy. Ty přitom i bez dotací dokážou poskytovat kvalitnější vzdělání nejen střední vrstvě, ale dokonce i v nejchudších slumech. Konkurence motivuje soukromníky zvyšovat kvalitu výuky a zlepšovat vybavení škol. Ve výsledcích ze srovnatelných testů pak studenti soukromých škol dosahují obvykle lepších výsledků. Prospěšné by proto bylo zavedení poukázkového systému. Peníze by tak mohly putovat za studentem automaticky bez ohledu na to, zda navštěvuje tu kterou státní nebo soukromou školu. Takové změny bohužel vláda nepřipravuje.
ODPUŠTĚNÍ DLUHŮ Dva ze tří obyvatel Indie žijí na venkově. Tam se ale rychlý růst posledních let projevil jen málo. Neefektivní hospodaření v malém, nedostatek strojů a hnojiv a chybějící závlahové systémy znamenají, že občasné sucho a neúroda vedou ke katastrofě. Zadluženým farmářům někdy nezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu. V letech 2002 až 2005 si vzalo v Indii život více než 80 tisíc rolníků. Situace indického venkova je zoufalá. Byli to přitom venkované, kteří vynesli vládnoucí středo-levou koalici v minulých volbách k moci. Do všech venkovských okresů proto bude rozšířen Národní program zaručeného zaměstnání pro jednoho člena rodiny po dobu sta dní v roce. Na první pohled chvályhodná politika ale uměle odčerpává pracovní sílu, kterou by (drobní) podnikatelé možná využili jinak a efektivněji. Ještě více se tak přibrzdí rozvoj již tak zaostalých oblastí. Významnějším projektem je připravované prominutí dluhu farmářům. Dluhy mají být odmazány především těm zemědělcům, kteří hospodaří na nejmenších pozemcích o rozloze menší než dva hektary. Cílem vlády je vynaložit patnáct miliard dolarů na odpuštění dluhů asi 40 milionům farmářů. Plán tak pomůže méně než jedné šestině indických rolníků. Navíc dluhů se nezbaví všichni velmi chudí farmáři. Limit rozlohy pozemků jako rozhodující kritérium totiž znamená, že nejchudší zemědělci, kteří hospodaří v suchých oblastech, a tedy obvykle na větších pozemcích, se nebudou moci programu plně zúčastnit. Kromě toho se vládní plán netýká půjček od lichvářů. Od nich přitom pochází nejméně polovina úvěrů tížících farmáře. Vládní záměr také vyvolává otázky ohledně jeho financování a praktické realizace. Lze se i ptát, zda taková politika neposílí morální hazard ze strany farmářů, kteří se budou i v budoucnu spoléhat na vládní pomoc.
SKUTEČNÉ PŘÍČINY PROBLÉMŮ Odpouštění dluhů neobratně, ale přece jen řeší následky nesnází indického venkova. Nezabývá se však skutečnými příčinami. Někteří aktivisté spatřují důvody krize v liberalizaci obchodu. Domnívají se, že je to primárně pokles cen zemědělských komodit, který dohání farmáře k zoufalství. Klesající tržby a rostoucí náklady jsou však jen pouhým signálem. Ten farmáře informuje o nutnosti zefektivnit výrobu, nebo opustit odvětví. Prvotní příčinu proto nelze vidět v klesajících výkupních cenách, ale v omezeném výčtu alternativ, jež mají venkované k dispozici. Útěk do slumů indických měst totiž není lákavou perspektivou. Rychlejšímu rozvoji pracovně náročných průmyslových odvětví, kde by mohli venkované nalézt lepší zaměstnání, brání kromě jiného i kontraproduktivní legislativa. Lidé z venkova tak nemají kam odejít, a zemědělství zůstává přelidněné a neefektivní. Rozdílná míra regulace jednotlivých sektorů indické ekonomiky je jednou z příčin, proč se nůžky mezi chudými a bohatými stále rozevírají. Vysokoškolsky vzdělaní Indové profitovali z růstu odvětví podpořených informačními technologiemi. Této příležitosti však negramotní vesničané sotva mohli využít. Odvětví, v nichž by méně vzdělaní lidé mohli najít lepší obživu, jsou totiž zpravidla podrobena vyšší míře regulace. Tu mohou spoluutvářet vlády jednotlivých indických svazových států. Následně se ukazuje, že větší ochrana trhů práce vede v daném státě k nižšímu růstu zaměstnanosti v průmyslu. Regulace, jejichž cílem má být ochránit dělníky před zneužíváním ze strany vlastníků továren, v konečném důsledku omezují domácí i zahraniční investice a zpomalují (postupný) růst blahobytu chudých lidí. To jsou závěry studií, které ve své únorové analýze věnované Indii zmiňuje Mezinárodní měnový fond.
POPULISMUS, NEBO BEZRADNOST? Parlamentní volby se v Indii mají uskutečnit do května roku 2009. Není proto jisté, zda je struktura nového rozpočtu spíše snahou uplatit voliče, nebo důsledkem bezradnosti vládní hospodářské politiky. Nejspíše je to kombinace obojího. Zmírňování příznaků však nikdy nemůže nahradit léčbu skutečných příčin. To platí i pro Indii, která má ještě řadu reformních kroků před sebou. Růst indické ekonomiky zvolna zpomaluje, současně se zvyšuje tempo inflace. Hodnotu exportů snižuje silná indická rupie. Dosavadní růst byl podpořen investicemi a spotřebou v důsledku domácí úvěrové expanze a nebývalé míry zahraničních investic. Možná by proto bylo nyní vhodné uvažovat o dalším omezení vlivu stále existující Plánovací komise a především vyhnání jejího ducha z hlav nemála indických politiků.
TRENDY
Jak posílit ekonomiku
- Zvýšení mezd státních zaměstnanců
- Daňová zvýhodnění pro automobilový průmysl
- Zaručené zaměstnání pro jednoho člena rodiny
- Prominutí dluhu farmářům
- Navýšení výdajů na vzdělání
BOX
Ekonomické údaje
Inflace* 6,2 procenta (2007)
Nezaměstnanost* 6,8 procenta (2007)
Růst HDP* 8,9 procenta (2007)
HDP* 4543 mld. dolarů, 4180 USD na osobu (2007)
Veřejný dluh* 132,1 miliardy (2006)
Export* 125 mld. dolarů (fiskální rok 2006-2007)
Import* 187,9 mld. dolarů (2006)
Pramen: ČTK, MMF
GRAF
Obyvatelé Indie žijící pod hranicí chudoby
