Územní a stavební regulace dusí ekonomiku
V dnešní době snad už nikdo nezpochybňuje, že dřívější spor o (ne)možnost ekonomické kalkulace v rámci centrálně plánovaného hospodářství byl jednou provždy vyřešen. Ne tak ale v rámci územního plánování, kde je takzvaný „human design“ stále považován za nezbytný prostředek pro „rozvoj“ obcí a krajiny. Civilizační a historické hodnoty je skutečně třeba chránit, ale zejména ty po staletí mnohem zásadnější – tedy lidskou svobodu a vlastnická práva. Architektonické skvosty vznikaly díky svobodné a spontánní aktivitě lidí během staletí, většinou natruc regulaci a v době, kdy žádné UNESCO neexistovalo. Považovat proto například současnou Prahu, přeplněnou paneláky za věčný historický skanzen na věky věků je intelektuálně absurdní. Zvlášť pokud vezmeme v úvahu historicky relativně čerstvé vyvlastňování a zájmově řízenou asanaci židovského ghetta. Kdyby tehdy magistrátní úředníci respektovali vlastnická práva, Praha by právem mohla být dnes považována za nejkrásnější město na světě.
Uvězněné parcely
Ano, civilizačně jde o tvorbu hodnot, především ale o to, jak aktivně zhodnocovat a nikoli jen pasivně saturovat statky, které naši předci vytvořili. Nabídka půdy je limitovaná, a to má v kombinaci s hospodářským růstem zásadní vliv na ekonomické procesy a dostupnost nemovitostí zejména pro mladší generace a nové podnikatelské projekty. Protekcionismus současných nemovitostí pro ně automaticky znamená omezenější vstup na trh. Například hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf před časem uvedl, že zvýšení poloměru Londýna jen o tři míle by uvolnilo využitelné pozemky o 50 procent. A nedávno i ministr financí Hongkongu John Tsang prohlásil, že je nutné zajistit dostatečnou nabídku parcel v boji proti nemovitostním bublinám. Je zřejmé, že úvahy o ochraně „panenské“ zemědělské půdy či územních limitech jsou i v tomto kontextu naprosto scestné. A například kombinaci omezování dostupnosti pozemků a současného podporování pěstování biopaliv lze doslova nazvat útokem na civilizační hodnoty a racionalitu. Restriktivní územní a stavební regulace totiž mimo jiné znamená, že bytová výstavba a podnikatelské projekty se musejí pohybovat v historických a centrálně plánovaných regulačních schématech a neexistuje možnost se flexibilně přizpůsobit na základě efektivního tržního vyhodnocení všech rizikových aspektů.
Hodnoty bez využití
Územní plánování a tuhá regulace výstavby je i jednou ze zásadních příčin stále doznívající globální ekonomické krize. Jak v jedné ze svých studií prokázal Randal O’Toole z washingtonského think tanku CATO, největší cenový boom a následný pád nastaly u nemovitostí v těch nejregulovanějších amerických regionech. Ekonomická logika je neúprosná. Čím je nabídka parcel v důsledku plánovací a stavební regulace méně elastická, k tím větším a zákeřnějším bublinám dochází v období expanze. To vyzdvihl ve své době dokonce i vysoce prointervencionistický nobelista Paul Krugman. Český nemovitostní trh se před krizí též velmi přehříval.
Nejzásadnější je ale vzít v úvahu mezinárodní kontext konkurenceschopnosti jak v čase, tak v prostoru. Celý svět nyní prochází komplexními změnami orientace a struktury ekonomických procesů. Zvlášť v této době je jakákoli prostorová restrikce a regulace investorů tak trochu hospodářskou „sabotáží“ dlouhodobého hospodářského a společenského rozvoje naší země. Primární je totiž vždy kvalita lidského kapitálu, který obývá dynamicky přizpůsobující se prostor. Památkářský a územně regulační fundamentalismus je spíše naopak jen oživováním dávného dialekticko-materialistického „konfliktu“ duše a těla. Tedy že prostor má absurdně „hodnotu“ bez ohledu na jeho užití a staticky se posouvá časem jako páternoster.
Matička Praha a celá naše země tak bude možná definitivně osvobozena od socialistického centrálního plánování teprve tehdy, kdy se o našem dynamickém ekonomickém rozvoji bude rozhodovat z prstence mrakodrapů kolem širšího centra a nikoli z „kafkovských“ útrob sice historického, ale též už i asanovaného skanzenu.
