Vládní debakly neznamenají krizi režimu. Podnikání ale koaliční války neprospívají. Stanislav Gross konečně pochopil, že jeho éra je u konce. Demisí premiéra ale vládní křeče neskončí. Koaliční strany budou dlouze dávat dohromady další „národní frontu“. To znamená týdny vyjednávání, pracné hledání nových tváří, žádání parlamentu o důvěru.
Vládní debakly neznamenají krizi režimu. Podnikání ale koaliční války neprospívají.
Stanislav Gross konečně pochopil, že jeho éra je u konce. Demisí premiéra ale vládní křeče neskončí. Koaliční strany budou dlouze dávat dohromady další „národní frontu“. To znamená týdny vyjednávání, pracné hledání nových tváří, žádání parlamentu o důvěru. To vše bez záruky, že nějaký kabinet v dohledné době vůbec vznikne.
A pokud nakonec přeci bude, nic koncepčního nám stejně nenabídne. Nižších daní, důchodové reformy ani lepšího zdravotnictví se v předvolebním období nedočkáme.
Nemůže za to ale ani Gross, ani Kalousek. Problém České republiky se nazývá systém poměrného zastoupení. Stát s ním historicky nemá dobré zkušenosti. Ani za první republiky nebyla u moci vláda, která by měla v parlamentu většinu převažující nad opozicí o více než jen o několik málo hlasů. Nejsilnější polistopadová vláda, středopravý kabinet let 1992-1996, neměla ve sněmovně většinu více než šesti poslanců. Výsledkem toho byly jak za první republiky, tak po listopadu časté vládní krize, vyvolané malými koaličními stranami, které se chtěly mermomocí odlišit od svých velkých partnerů.
Krize vlády samy o sobě nejsou důležité. V pluralitní společnosti jsou běžnou součástí politického života, neznamenají krizi režimu. Většina společnosti je vnímá spíše jako kabaret, který baví publikum, ale nemá přímý vliv na běžný život. To potvrzuje i současná malostranská operetka. Vláda bude nakonec rekonstruována v podobě velmi připomínající tu předešlou a karavana táhne dál.
Podnikání ale koaliční války neprospívají. Byznys potřebuje jasně vymezené mantinely, konkrétní koncepce a čísla, se kterými může do budoucna počítat. V minulých patnácti letech se neustále měnila pravidla hry, daňovými tabulkami počínaje a zmatenou energetickou politikou konče. A cirkus ani patnáct let po revoluci nekončí. Každá ze stran na politické scéně má o regulaci a podpoře podnikání své představy - nezáleží už na hlasech voličů, ale na tom, co jsou zrovna v danou chvíli představitelé toho kterého uskupení schopni dohodnout v parlamentní restauraci.
Řešení může přinést jen většinový volební systém. Má samozřejmě významné nevýhody. Je méně reprezentativní než poměrné zastoupení, voličům nenabízí tak široké spektrum možností. V podstatě omezuje politickou soutěž na dva reálně volitelné subjekty. Z hlediska podnikání je ale jasně lepší, a to už v momentě voleb. U volební urny rozhoduje volič-drobný podnikatel přímo o budoucí vládní straně, nemusí se spoléhat na budoucí koaliční dohody. Kabinet, opírající se o jasně profilovanou většinu ve sněmovně, pak má mnohem větší akceschopnost, než tomu je doposud. Neustrne ve stálých politických šarvátkách, čtyři roky je možné budovat ekonomické koncepce. A to je pro byznys rozhodující.
