Devět ministrů za třináct let
Řízení českého zdravotnictví je případ pro psychiatra. Tím ale Marie Součková není. Správnou kvalifikaci má Ivan David, leč ten dopadl jak sedlák u Chlumce. Od dob získání svobody – a podle Marie Součkové též rovného přístupu ke zdravotnické péči – se v paláci na Palackého náměstí vystřídalo devět šéfů. Tato četnost dělá z ministerstva zdravotnictví nejrizikovější vládní úřad.
Nejlepší pověsti ze zdravotnických ministrů se těší Zuzana Roithová, a to hlavně proto, že měla v roce 1998 odvahu zahájit restrukturalizaci sítě nemocnic. Ve funkci však byla jen půl roku a Ivan David pak všechno zatrhl. Tím pádem problém hospodaření a efektivního využívání nemocnic přežil i rok 2000, nehledě na to, zda je vlastní stát nebo kraje. O Zuzaně Roithové nyní tamtamy šíří zprávy, že vystřídá Marii Součkovou. Možné to je. I když o selhání nynější ministryně nelze hovořit. Dělá to, co řada jejích předchůdců: piluje koncepci. O jejím obsahu není nic známo. Mezi současnými politiky se šíří nákaza, kterou lze nazvat chronická komunikační disfunkce. Zřejmým bacilonosičem je pan premiér. Projevuje se to tak, že jeden mluví o voze, druhý o koze: „Myslíte, že bude dneska pršet?“ „Jsem toho názoru, že vlaky jezdí čím dál hůř.“
Teze střednědobé koncepce resortní politiky ministerstva zdravotnictví ČR v letech 2003 až 2006 mají 43 stran, což je předem diskvalifikuje. Kdo ví, co chce, popíše to na jídelním lístku. Argument, že záleží na fiskální reformě, vypadá státnicky, ale je to alibismus postrádající pud sebezáchovy. Pravděpodobnost, že tento kabinet rozpočtovou reformu uskuteční, je stejně velká, jako že v Praze budou olympijské hry. Vysokoškolsky vzdělané Marii Součkové to po sedmi měsících ve vládě musí být jasné. Především však k tomu, aby ministr řekl, co považuje v nejbližších letech za nejdůležitější, nepotřebuje vědět, kolik mu na to Sobotka dá. To je až ta další fáze.
Když už jsme u toho vzdělání, je zajímavé, že všichni dosavadní šéfové resortu zdravotnictví jsou - až na univerzálního ministra Jana Stráského - absolventy fakulty všeobecného lékařství. Poskytují velmi široký průřez touto profesí: onkolog, neurolog, chirurg, pediatr, radiodiagnostička, psychiatr, fyziolog, rehabilitační lékařka. Vzhledem k úkolům, které před zdravotnictvím stále ještě stojí, ale lze říci, že tento typ průpravy není pro ministra ideální. Ředitel Nemocnice Na Homolce Oldřich Šubrt, též doktor, vyjádřil v rozhovoru pro týdeník EURO názor, že v lékaři-manažerovi se protínají dvě polohy. Jedna racionální, ekonomická, druhá ideová, spočívající v poslání pomáhat lidem. Přičemž ovšem - pokračoval doktor Šubrt - se řízení nemocnice příliš neliší od kterékoli obchodní společnosti. Aby mohla existovat, musí si na sebe vydělat. To humánní poslání je něco navíc jako specifika oboru.
Šubrtovy výsledky znemožňují učinit závěr, že nejlépe se pro řízení nemocnice - nebo dokonce celého resortu - hodí člověk, který nemá o zdravotnictví ponětí. Lze z nich ale odvodit, že tlustospisy koncepcí nejsou pro stanovení priorit oboru zapotřebí. Každý ví, že prioritou je dát současné dobré léčebné péči ekonomický řád. A to je práce víc pro manažera než doktora.
Problém českého zdravotnictví není v akutním nedostatku peněz. Sto sedmdesát šest miliard, které mají být do něho letos z různých zdrojů nality, je relativně dost. Problém je v tom, že tuto společnou, neadresnou část rozpočtu je třeba doplnit adresnou částí, které se říká spoluúčast (a také zainteresovanost) pacientů. Patří do toho komerční připojištění, přímé platby za doplňkové služby a úkony, poplatky za recepty a řada dalších prvků včetně kontroverzních osobních účtů. Každý ví, že k tomu jednou bude muset dojít. Ale Marie Součková raději mluví o definování standardů veřejných zdravotnických služeb, což je věc ohromně důležitá a pro vymezení mantinelů spoluúčasti nezbytná, nicméně ve vztahu k hlavní prioritě dílčí.
Paranoia šéfů resortu zdravotnictví spočívá ve schizofrenní pozici, kdy vědí – nebo jim to alespoň říkají – co by se mělo, ale nemohou o tom veřejně mluvit. Invaze merkantilismu do posvátné sféry záchrany lidských životů se nerýmuje s ryčnou písní o rovnosti přístupů k rovné zdravotnické péči, kterou notuje Marie Součková, a s níž se pouštěli do skoku i ministři předchozích, údajně pravicovějších vlád.
Je to o tom, že civilizovaný systém zdravotnictví nenechá, snad, ani chudého člověka bídně zahynout, ale kdo má peníze, má cestu ke zdraví nebo i k záchraně života snadnější, komfortnější a dodejme že i spolehlivěji vedoucí k cíli. Tak to bylo, je a bude. Není to ideální, ale vyzkoušené a drží to systém pohromadě. Jenže žádný politik si nedovolí říci to naplno. Takže se to balí do koncepcí, na jejichž jalovost v konečném důsledku doplácejí chudí i bohatí bez rozdílu.