Menu Zavřít

Public Private Partnership není žádná privatizace,

15. 3. 2004
Autor: Euro.cz

Partnerství veřejného a privátního sektoru (PPP) je ve vyspělých zemích zcela běžné. Financují se tak silnice, tunely, mosty, čističky odpoadních vod, věznice, nemocnice a školy. U nás se mu zatím příliš nedařilo - internet do škol i dálnice D47 jsou toho dokladem.

říká poradce předsedy Fondu národního majetku Filip Drapák

Ekonom Filip Drapák je ale přesvědčen, že doba PPP v Česku právě nastává.

* V čem je Public Private Partnership atraktivní a v čem může být přínosem pro ekonomiku?

Atraktivita PPP pro veřejný sektor spočívá v několika oblastech. Především je to zajištění určitého typu veřejných služeb spojených s výstavbou nebo udržováním infrastruktury, které přebere privátní sektor a dokáže to zvládnout snižšími náklady i lepšími výsledky. Další oblastí je dlouhodobé finanční plánování a schopnost řešit rozsáhlé investiční akce nenárazově s rozložením plateb (ve spojitosti se zajištěním služeb). Veřejný sektor tedy například neplatí za postavení silnice, ale za fungující postavenou silnici v rovnoměrně rozložených platbách. Jsou tady i další aspekty - například přenesení významných rizik na privátní sektor či možnost zapojit uživatele veřejných služeb do financování těchto služeb.

* Jaké jsou zkušenosti ze světa a jaké konkrétní projekty byly díky PPP realizovány?

Často se jako velký vzor zmiňuje Británie, jde ale o trend celosvětový. Ve většině evropských zemí se financují formou PPP silnice, mnohde se stavějí věznice, budují nemocnice a školy. Mám-li zmínit konkrétní evropské projekty, tak se tímto způsobem financovalo například postavení Eurotunelu mezi Británií a Francií. Nizozemsko staví železniční rychlodráhu z Amsterodamu k belgickým hranicím, Belgie řeší jako PPP komplexní projekt dopravy v Antverpách. Příkladem z Německa je tunel nahrazující starý most nazývaný Herrentunnel, Itálie má projekt na čištění odpadních vod. Dánsko přemosťuje ostrovy, Španělsko řeší tramvajovou veřejnou dopravu v Barceloně. Například vAustrálii se tímto způsobem zajišťují i policejní stanice, což považuji za určitou raritu.

* Jsou rozsah a zaměření PPP dány odbornou diskuzí, nebo politickými mantinely?

Je potřeba obojí spojit. Je důležité, aby směr dávala politická vůle a aby byla politická reprezentace dobře informována o připravovaných partnerstvích veřejného a privátního sektoru. Na druhou stranu konkrétní rozhodování nesmí být podřízeno politickému vlivu, ale odborné diskuzi. Aby PPP dobře a hlavně dlouhodobě fungovalo, musí být efektivní po ekonomické stránce a zdravé z hlediska fiskální disciplíny. PPP je někdy chápáno jako zdroj financování tam, kde se veřejný sektor nechce anebo nemůže zadlužit - a to je špatně. PPP stále pracuje se stejným veřejným rozpočtem jako dluhová služba, ale její charakter je zcela jiný. PPP je též někdy chápáno jako alternativa privatizace, a to je také špatně. PPP je pokračováním předávání kompetencí privátnímu sektoru tam, kde privatizace není možná.

* Na jaké typy projektů by se měla zaměřit Česká republika?

Myslím, že v příštích letech bude kladen důraz na rozvoj dálniční sítě a dopravní infrastruktury ve velkých městech. V případě, že privátní sektor přebere nějakou silnici, musí být nejen zajištěno, že ta silnice existuje, ale také aby se po ní jezdilo pohodlně a bezpečně. Obecně se musí nejprve zjistit, ve kterých oblastech bude PPP nejefektivnější. Možnosti se nabízejí například ve zdravotnictví či školství, kde je sice infrastruktura dostatečná, je však otázkou, zda by neměl privátní sektor například některé nemocnice dlouhodoběji převzít. Formou PPP by se mohly realizovat i výstavby čistíren odpadních vod. Česko jich musí postavit asi 150 a veřejný sektor nemusí mít dostatečné prostředky na jednorázovou investici - ani vkombinaci s evropskými fondy.

* Jaká rizika se v PPP skrývají pro stát a veřejný sektor, pro banky nebo pro soukromý sektor?

Jedním z hlavních rizik je určitě nákladná příprava projektu, která se ale vyplatí jen v případě, že se projekt zrealizuje. Nákladná je příprava na obou stranách a největším rizikem je tedy (mimo neprofesionálně připravených finančních modelů a smluv) určitě nedostatečná připravenost veřejného a někdy i privátního sektoru. Pro banky vyplývá riziko z projektového financování a použití struktur financování někdy značně inovativních.

* Má stát vůbec na to, aby dokázal PPP uřídit? Vzpomeňte na Internet do škol či D47. Myslím, že stát na to má, ale neobejde se to bez jasné strategie si tuto kapacitu a schopnost vypěstovat, neobejde se to bez proškolení zástupců veřejného sektoru. V ČR je na rozdíl od zemí EU ještě další problém, a tím je schopnost veřejného sektoru udržet si schopné odborníky. Například v Británii je plat zaměstnance veřejného sektoru, který je finančním odborníkem na úrovni zhruba 80 % sektoru soukromého. U nás je tento poměr mnohem horší, a proto nemůže veřejný sektor dlouhodobě být schopen takové odborníky udržet. Řešením je poučit se v zahraničí a investovat do vytvoření schopného týmu na straně veřejného sektoru. * Podléhá PPP klasické antimonopolní proceduře a zákonu o veřejných zakázkách?

PPP zajisté podléhá zákonu o zadávání veřejných zakázek i ostatním regulacím. Při udělování koncesí se jedná o udělení určitého lokálního monopolu - asi by nedávalo smysl, aby vedle sebe fungovaly dvě konkurenční dálnice. V jednotlivých produktech a sektorech ale monopoly vznikat nesmějí.

* Za jakých podmínek může být smlouva ze strany veřejné korporace vypovězena? Odstoupení od smlouvy může být vázáno na dvě varianty. První nastane, když soukromý subjekt neplní své smluvní závazky. V takovém případě ovšem neodstupuje veřejný sektor již v první instanci, ale zpravidla dává možnost bankám, které projekt financovaly, aby si nalezly nového provozovatele, který veřejnou službu zajistí. Pokud ho banky nezajistí, musí mít veřejný sektor možnost od smlouvy odstoupit. V takovém případě nese riziko banka, která projekt financovala, ale to je riziko, které nese při každém projektovém financování. Druhá možnost odstoupení, a to byl případ D 47, je ta, že si veřejný sektor projekt rozmyslí. V tom případě je regulérní, že budou privátnímu sektoru uhrazeny některé náklady, ale v rozumné míře. Nemělo by tedy jít o náhradu ušlých zisků, ale skutečně vynaložených nákladů. * Jak to bude se státními garancemi? Státních garancí na financování PPP není potřeba. Veřejný sektor se zavazuje k určitým platbám za předem dohodnutých podmínek, a to musí být dostatečná záruka, aby banky mohly projekt financovat na bázi projektového financování. Projekt pochopitelně musí být bankou financovatelný, jinak by byl nerealizovatelný. To, co vlastně stát garantuje, jsou pravidelné, dlouhodobé platby za existující funkční infrastrukturu. Bylo by ale nesmyslné, aby stát garantoval cosi i v okamžiku, kdy služba naplňována nebude. * Za jakých podmínek bude možné použít na PPP projekty peníze z evropských fondů?

Tuto otázku jsme položili zástupcům EU a o řešení s nimi jednáme.

* V jakém finančním objemu by se mohlo PPP v ČR pohybovat?

bitcoin_skoleni

O finančním objemu pilotních projektů rozhodne vláda a o limitech z fiskálního pohledu bude rozhodovat parlament. My plánujeme připravit návrh pilotních projektů, kterých může být 5-6, každý ve finančním objemu cca jedna až 5 mld. Kč. V příštích dvou letech se tedy pravděpodobně budeme zabývat PPP projekty v rozsahu cca 15 až 30 miliard.

KDO JE FILIP DRAPÁK Vystudoval Vysokou školu ekonomickou se zaměřením na finance a mezinárodní politiku. Absolvoval v roce 1994. Od roku 1995 na této škole učil a zároveň pracoval v oblasti investičního bankovnictví: nejprve v Sociéte Générale, poté jako vedoucí finančního poradenství v Komerční bance a od roku 1999 v PricewaterhouseCoopers. Jako ekonom se Filip Drapák zaměřuje na finanční a manažerské poradenství a správu společností. Je členem řídícího výboru pro přípravu Public Private Partnership v České republice.

  • Našli jste v článku chybu?