Americký mediální mogul John Malone loni předběhl svého kolegu z oboru Teda Turnera a stal se největším soukromým pozemkovým vlastníkem ve Spojených státech. Jeho lesy v Maine a New Hampshiru na americkém severovýchodě a ranče v Coloradu, Wyomingu a Novém Mexiku mají celkovou výměru asi 890 tisíc hektarů. Z hospodaření na své půdě Malone bůhvíjak nezbohatne, ke spokojenosti mu prý stačí, když se na výsledovce ukáže černá nula. Proč se tedy do investic v takovém rozsahu vrhnul právě v posledních dvou letech, kdy akvíroval zhruba 520 tisíc hektarů, což odpovídá skoro šestině výměry zemědělské půdy v České republice? To nemůže být jen snaha potomka irských přistěhovalců vynahradit si fakt, že jeho předkové byli bezzemci. John Malone sám připouští, že se do nákupů pustil ze tří důvodů. Za prvé jsou ceny výhodné. Za druhé jsou úrokové sazby nízké. Za třetí, a to je hlavní důvod, půda je jako „tvrdé“ aktivum sice velmi konzervativní dlouhodobou investicí, ale odjakživa byla považována za spolehlivého uchovatele hodnoty.
Dobře načasovaná investice se navíc dovede velmi pěkně „okotit“. Podle Eurostatu se například ceny zemědělské půdy v Litvě zvýšily v letech 2000 až 2009 o 330 procent. A to byly přitom ani ne poloviční ve srovnání s Českem a šestadvacetkrát (!) nižší než v Dánsku. Kdo chce putovat za cenu většího rizika dále na východ, opustí sice území Evropské unie, ale v Rusku narazí na půdu za poloviční ceny vzhledem k těm v Litvě.
Brazílie a Argentina jsou oproti tomu ukrutně drahé – nejúrodnější argentinská půda šplhá ke 20 tisícům dolarů za hektar – ale v obou zemích se za posledních deset let ceny zvedly minimálně o 250 procent. Zčásti se tak stalo pod vlivem zahraničních investic, které jsou dnes omezovány. Mimochodem, největší zahraniční pozemkový vlastník v Argentině je rodina Benettonů, která má většinou v Patagonii asi 900 tisíc hektarů pastvin, na nichž se chovají ovce. Jejich vlnu najdete snad v každém svetru od Benettonu.
Jak řekne každý investiční poradce, minulý vývoj není zárukou opakování v budoucnosti. Nicméně ve prospěch půdy hovoří dlouhodobé trendy, a to především pokračující populační růst ve světě a rostoucí spotřeba masa v rozvojových zemích. Loni jsem si při zdlouhavých přesunech po Srí Lance krátil čas debatami s řidičem pronajatého mikrobusu. A jídlo je téma, které bourá kulturní bariéry jako žádné jiné. Ač Sinhálec vyznávající buddhismus, Sunimal vepřové nikdy v životě nejedl, ale přiznal se k tomu, že „již ochutnal hovězí“, což by u hinduistického Tamila byl těžký hřích. Nikdy si domů nekoupil žádné maso, které by bylo vyrobeno v průmyslových velkochovech.
Průměrná spotřeba masa totiž na Srí Lance patří k nejnižším na světě a je odhadována na necelých sedm kilo na osobu ročně. Průměrný Čech totéž množství zvládne přibližně za měsíc. Ani Srí Lanka, ani Indie však na dnešní nízké úrovni nezůstanou, neboť podle antropologických výzkumů maximálně pětina tamní populace jsou „vegetariáni z přesvědčení“, zbytek prostě na maso zatím nemá peníze. Průměrný obyvatel Číny jedl někdy na počátku šedesátých let kolem čtyř kilogramů masa ročně, dnes ho Číňané snědí o padesát kilo víc. I takoví Španělé kdysi byli v konzumaci masa střídmí a dnes ho spořádají pětkrát tolik, co před padesáti lety.
Svět se možná shodne na tom, že podpora biopaliv vyráběných z potravinářských komodit je z ekologického i energetického hlediska velmi nákladný omyl. Přesto jednou z mála jistot v této nejisté době zůstává kladný vztah hominidů k masu. Všichni kromě prezidentova poradce Petra Hájka si ho přinesli z dávné minulosti a vegetariány z nás nikdo dobrovolně neudělá. A vzhledem k tomu, že velmi neefektivní konverze rostlinných bílkovin do bílkovin živočišného původu funguje jako páka násobící poptávku po půdě, ceny pozemků mají zaděláno na další pěkný růst.