Uvolnění pravidel oblékání mnohdy vedlo ke kolapsu oblékání
Již dlouho jsem dával nepokrytě najevo, že oblékání našich bankovních úředníků se mi prostě nelíbí a že uráží autoritu bankovního sektoru. Ústroje mládenců a děvčat zvláště z treasury a investičního bankovnictví mi poslední dobou naháněly husí kůži a jaksi ubíraly zájem s nimi jednat.
Vyrostl jsem v konzervativním bankovním prostředí a skoro deset let prožil v Londýně. Než jsem sám začal pracovat v bankovnictví, navštěvoval jsem jako dítě často v bance svého otce. Je pravda, že londýnská City v sedmdesátých letech uzavírala jednu svoji epochu, a to epochu úředníků s buřinkami (proužkové obleky a košile a naleštěné lakýrky patří k „City-bontonu“ dodnes). Už tehdy mi to připadalo jako anachronismus, ale nějak to k ponuré atmosféře takzvané čtvereční míle patřilo.
Zhruba o desetiletí později mě otec pozval na oběd do prestižního Overseas Bankers Clubu v samém centru City. Zapomněl se ale zmínit o úboru. Bral to jako samozřejmost. Nikomu bych nepřál, co jsem si musel vyslechnout za to, že jsem měl jen kravatu a kožené sako, nikoliv oblek. Jeden z našich nynějších bankovních bossů mi vyprávěl, jak jel na stáž do Živnostenské banky v Londýně, kde byl můj otec ředitelem. Poptával se, jaký ten Vinter vlastně je. Lidé znalí věci mu řekli, že musí mít perfektně vyleštěné černé boty, jinak nemá vůbec cenu za ním chodit. Stejně jako jsem si já provždy zapamatoval, že do City se bez obleku nechodí, i tento člověk má doposud vždy perfektně nablýskané černé boty.
V devadesátých letech jsem pracoval pro londýnskou pobočku největší japonské banky Mitsubishi Bank, kde se pracuje stylem velkých „open-space“ kanceláří. V jednom patře je až tři sta lidí včetně vedení a teplota je pochopitelně nastavená na jednotný stupeň (a jak známo, Angličané i Japonci jsou dosti otužilí). Zvláště v létě, kdy klimatizaci nastavovali na minimální teplotu, byla dost zima. Tudíž jsem si na sebe vzal pull-over (svetr bez rukávů). Zavolal si mě můj tehdejší šéf, Angličan aristokratického původu, a řekl mi, že pull-overy nosí v bance jenom messenger a že úředníci mají buď jen košile, nebo jsou v saku, anebo nosí značkové svetry na knoflíky. Můžete mi věřit, že pull-over jsem od té doby na sebe nevzal ani doma.
Nejen v bankovnictví byla devadesátá léta poznamenána výrazně uvolněným trendem v oblékání. Způsobil to zvláště boom investic do internetových firem. Jejich majitelé, především mládenci mezi dvacátým a třicátým rokem, přicházeli do bank v tričkách a džínsech. Aby nebyli „stresováni“, že jejich partnerem je člověk v obleku, vyslovila vedení bank tichý souhlas s tím, aby se jejich zaměstnanci oblékali podobně – tzv. casual wear. Bohužel se boom trochu vymkl kontrole a internetové společnosti už nejsou „in“. Navíc stály mnoho bank hodně peněz. Proto jsem si se zájmem asi před měsícem přečetl zprávu:
David Hitchcock, jeden ze šéfů firmy JP Morgan, pokáral v třístránkovém dopise zaměstnance firmy za to, že nemají „za všech okolností profesionální vzhled“, a nařídil, aby vylepšili svůj zevnějšek. „Uvolnění pravidel oblékání mnohdy vedlo ke kolapsu oblékání. Oholená tvář, naleštěné boty a dobrý vzhled přispívají k profesionálnímu tónu. Napařovací žehličku najdete v každém obchodě s domácími potřebami. Snažte se polepšit.“ V dopise dále zakazuje používání gameboyů a kapesních počítačů na jednáních a nařizuje bankéřům, aby si „dělali poznámky rukou“.
Je to po dlouhé době jeden ze signálů, který by se měl podle mého názoru uplatnit v brzké době i u nás. Jak se s tím vedení našich bank ztotožní? Vážené dámy a pánové v managementech, není již na čase?
