Pustina

Summit NATO se vydařil. Aliance přijala sedm nových členů a Praha zažila místo očekávaných bouří klid. Klid, z něhož mrazí. Dokonalé bezpečí metropole bylo vykoupeno tím, že se její centrum stalo na pár dní pustým městem. Ulice opanované policejními kordony, občané zabarikádovaní ve svých domech a poslanci "pro jistotu" zasedající na venkově.

Je tohle naše představa bezpečí? Cena za to, že se neopakovalo anarchistické řádění z roku 2000, kdy v Praze jednaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka, rozhodně nebyla nízká. Policie tentokrát zvítězila nad demonstranty asi tak deset k jedné. Kromě zachování hlavního města vcelku to má ještě jednu významnou přednost: Hlavní prostor v médiích tentokrát dostali účastníci summitu a výsledky jejich jednání. Zprávy o protestech se krčily až někde za nimi. Tím výčet kladů končí. Na druhé misce vah je omezení našich práv, atmosféra strachu a - zatím vzdálený - přízrak policejního státu. Tohle nevypadá na vítězství obránců svobody z NATO. Spíš vyhráli odpůrci globalizace. Nejde tu ani tak o hrstku demonstrantů, kteří byli vidět v ulicích. Spíše o ty, kteří se naštěstí neukázali, ale jichž se všichni báli především. Šílenci, co nevrhají do oken západní civilizace dlažební kostky, ale dopravní letadla. Prohrát s teroristy lze na dva způsoby. Ustoupit jim, nebo se ve jménu boje s nimi podřídit právu obušku. V podstatě to vyjde nastejno. Nebude nutné, aby Usámové ničili naši civilizaci, když ji „v zájmu vlastní bezpečnosti“ preventivně přeměníme v internační tábor.