Pusťte se do dětí!

Socialistická populační exploze byla o tom jak dávat, což je lehčí než brát

Samozřejmě že by nebylo dobře hledat v československém socialistickém baby boomu sedmdesátých let inspiraci pro řešení současné demografické situace. Však to také nikdo nedělá. Odehrálo se to, jak se říká, v jiných společenských, ekonomických i politických podmínkách. Lze ale poukázat na to, že v sedmdesátých, vlastně už na konci šedesátých let převládl ve vedení „strany a státu“ názor, že populační vývoj je varovně špatný a je třeba s tím něco udělat. A také se s tím něco udělalo. Samozřejmě po tehdejším. Jestliže v letech sedmdesátých byl v českých zemích průměrný roční přírůstek sto sedmdesát pět tisíc dětí, v letech 2000 až 2005 to bylo necelých devadesát pět tisíc. Tečka.
Takzvané Husákovy nebo snad Štrougalovy či Lérovy, ale hlavně zcela určité Novákovy děti jsou jistě především plodem určitého citového vztahu dvou lidí. Ale do určité míry i důsledkem zvýhodnění, které tehdy rodiče za tento krok inkasovali. Problémy nastaly až později. Ne že by bylo rychle dostatek jeslí a školek, jak se tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal dnes domnívá. Nebylo. Bylo jich dlouho strašně málo. Kvůli baby boomu se vývoj na některých školách vrátil o dvacet let zpátky a začalo se opět učit na směny v přeplněných třídách.
Na druhé straně je ale nemístně zjednodušující přejít populační revoluci sedmdesátých let poukazem na sociální korupci a populistickou dovednost politické moci, která prý šikovně odvedla lidi až za hranice všedních dnů. Koneckonců silná generace dnešních třicátnic sice nepotvrdila naděje vkládané do jejich plodnosti a pořídila si nebo dosud pořizuje jen málo dětí, ale na druhé straně kdyby jich nebylo, bylo by to ještě horší. „Produkty“ baby boomu jsou tady, vydělávají, platí daně a tlumí i nepříznivou situaci v důchodovém systému. A kdybychom se chtěli jó dojmout, můžeme poukázat na to, že lidé, kteří baby boom promýšleli po věcné stránce, odvedli práci, která splnila účel. Málokomu se v životě podaří, aby pozitivně ovlivnil historický vývoj do takové míry.
Nebýt baby boomu, vykazovala by populační křivka po padesát let víceméně plynulý sestup zahájený už na konci čtyřicátých let minulého století. Taková plynulost je vhodná z hlediska plánování vývoje sociálního systému. Z praktického hlediska je ale lepší, že se tam v sedmdesátých letech vyskytl poměrně výrazný hrb. Tehdejší „opatření ke zvýšení společenské pomoci rodinám s více dětmi a mladým manželstvím“ byla orientována na přímou finanční podporu, a to prostřednictvím přídavků na děti. „Rozbor současného stavu ukazuje, že v zájmu efektivnějšího působení společenské pomoci na rozvoj populace a zlepšení postavení rodin s dětmi je účelné do budoucna nastoupit cestu sjednocování podpor do přídavků na děti s výjimkou těch, které jsou jednoznačně a přímo účelově vázány,“ stojí v jednom z podkladových materiálů. Především díky plošnému a razantnímu zvýšení přídavků stoupl roční objem peněz vynakládaných na takzvanou společenskou pomoc rodinám s dětmi za patnáct let od roku 1967 do roku 1981 více než dvojnásobně z patnácti na třiatřicet miliard korun při nepatrné inflaci.
Na podobně silnou státní intervenci dnes nejsou peníze a je otázka, zda by i nyní byla tak efektivní. Pravděpodobně ne. Na tom se shodne i ministr Petr Nečas s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem. Na druhé straně dnes zdůrazňovaný rozvoj takzvaných prorodinných služeb je deklarace bez velkého významu. Účelnější by byla například experty zmiňovaná liberalizace částečných pracovních úvazků. Je ovšem otázka, zda se to podaří do Zákoníku práce prosadit. Lépe řečeno, je otázka, zda se vůbec podaří nový Zákoník práce novelizovat. To, co dnes Petr Nečas v oblasti podpor rodin s dětmi chystá, ale nepramení ani tak ze skálopevného přesvědčení o nevhodnosti adresných finančních injekcí jako z pragmatického poznání, že někde se holt šetřit musí. Zrušení pastelkovného a koneckonců i snížení porodného nebo mateřského příspěvku demografický vývoj asi neohrozí a ODS by se na tom mohla s ČSSD dohodnout. Kdyby ČSSD chtěla. Třeba výměnou za to, že se ODS i koaliční vláda zavážou, že se budou bít jako lev za zachování snížené sazby daně z přidané hodnoty, nebo dokonce její další sražení na nulovou úroveň. To je ostatně velmi hezké a lidem srozumitelné heslo a je s podivem, proč ho politické strany, když všechny před volbami tolik fedrovaly rodinnou politiku, více nevyužily.
Na druhé straně má pravdu i Nečasův předchůdce v ministerském křesle Zdeněk Škromach, když tvrdí, že na ořezávání těchto takzvaných ostatních sociálních podpor ušetří Petr Nečas jen pár „drobných“. Jsou jiné oblasti jako důchodové pojištění, dávky státní sociální podpory včetně rodičovských přídavků, nemocenské pojištění, kde lze ušetřit desítky miliard. Ale jak to udělat? V tom baby boom sedmdesátých let žádnou inspiraci nenabízí. Ten byl jen o tom, jak dávat, což je podstatně lehčí než brát.