Okruh osvědčených spojenců ruského prezidenta řídne, Kremlu stále více scházejí schopní manažeři
To, že Ramzan Kadyrov dokáže nadzvednout nejedno obočí i daleko za hranicemi Čečenska, jemuž coby prezidentbandita už devět let velí, není nic nového. V posledním únorovém týdnu to udělal znovu – tentokrát však netypicky prohlášením, že v dubnových volbách už nebude na nejvyšší funkci kandidovat. „Nelpím na moci,“ řekl muž, jenž předtím všechny politické odpůrce nechal doslova postřílet, aby si moc udržel. „Budu se věnovat rodině, budu mít čas pro sebe, studovat islám… Když bude zapotřebí vzít do ruky lopatu nebo samopal, jsem vždy připraven,“ napsal na sociální síť Instagram, což je jeho nejčastější způsob komunikace s veřejností; znělo to jako vtip.
Pokud by skutečně za necelé dva měsíce skončil, znamenalo by to odchod jednoho z nejokázalejších Putinových stoupenců.
(Však si Kadyrov nechal otevřená zadní vrátka prohlášením, že udělá, cokoli mu Putin řekne, tedy včetně dalšího vládnutí.) Vztah obou vládců prošel od roku 2000 mnoha dílčími proměnami. Putin si jej oblíbil ještě v době, kdy v Grozném instaloval do úřadu jeho otce Achmata Kadyrova, bývalého protimoskevského povstalce, který výměnou za vlastní lokální moc přislíbil Putinovi věrnost. Otce Achmata v roce 2004 zabili teroristé; syn Ramzan usedl do jeho křesla o tři roky později, čtyři měsíce po svých třicátých narozeninách.
Hlasitý fanoušek
Od té doby vystupoval Ramzan doma v Čečensku jako neomezený vládce a ve zbytku Ruské federace jako hlasitý Putinův fanoušek.
Vrací se mu to mnohonásobně – od pětaosmdesáti procent rozpočtu, jež dostává z Moskvy, až po nevyšetření několika prominentních nájemných vražd; obětí nejznámější z nich byla novinářka Anna Politkovská.
Všeobecně se má za to, že buď jejich vyšetřování zarazil sám Putin, nebo že vraždy dokonce v Grozném přímo objednal. (O Kadyrovově podílu na zavraždění opozičního vůdce Borise Němcova loni v únoru se také dosud pouze spekuluje.)
Jediným logickým vysvětlením Kadyrovova náhlého rozhodnutí ukončit politickou kariéru je, že pro Putina začal být spíše přítěží než pomocí. Tento výklad navíc souhlasí s tendencí posledních měsíců, kdy se Putin daleko razantněji než dosud zbavuje spojenců, včetně některých dlouhodobě osvědčených. Zaprvé stále více rozhodnutí se z jednotlivých resortů stěhuje přímo do Kremlu. Zadruhé vedení největších státních firem mají (či donedávna měli) v rukou staří Putinovi známí – spolukágébáci, obchodní partneři, osobní přátelé či všichni najednou – o nichž vyšlo najevo, že na svoji práci nestačí. Ti se najednou musejí o kariéru bát, což je novinka.
První vlaštovku tohoto jevu bylo možné sledovat na jaře roku 2014 na Ukrajině. Ruská armáda přímo anektovala část sousední země a další její podstatnou část obsadila, byť neoficiálně. Po ministrovi obrany Sergeji Šojguovi, jenž se jinak těší pověsti nejlepšího manažera kabinetu premiéra Medveděva, však najednou nebylo ani vidu. Jako by neexistoval. Podle Alexandra Golce, redaktora deníku Ježedněvnyj žurnal, který se v těch věcech vyzná, šlo jako vždycky o státní peníze. Šojgu se dostal do funkce v roce 2012 poté, co se jeho předchůdce Anatolij Serdjukov krutě nepohodl s vicepremiérem Dmitrijem Rogozinem, Putinovým mužem přes armádní dodávky. Serdjukov v rámci modernizace armády požadoval kvalitní zbraně – takové, jejichž výroby není ruský zbrojní průmysl schopen. Spor s Rogozinem mu zlomil politický vaz.
Šojgu jeho problém v roce 2012 zdědil, ale nebyl zprvu o mnoho poddajnější. Odstavení od ukrajinské operace mělo pro něho být varováním. Výsledek se dostavil rychle: ministerstvo obrany ještě v létě roku 2014 zveřejnilo nový plán přezbrojení armády, jehož miliardové zakázky jsou bez výjimky adresovány ruským firmám. Všechny samozřejmě jdou přes Rogozinův úřad. Když se Rusové rozhodli v Sýrii bombardovat nepřátele Bašára Asada, byl už ministr Šojgu znovu na výsluní, jak se na jeho úřad sluší.
Lavrov v nelibosti
Částečně podobné rysy má i případ Sergeje Lavrova. Ruský ministr zahraničí je mezi světovou diplomatickou elitou svého druhu celebrita. Když Kofi Annan coby čerstvě jmenovaný generální tajemník OSN zakázal v newyorském sídle řečené organizace kouřit, nosil si Lavrov ostentativně popelník a neustále zapálenou cigaretu s sebou, řka, že „vám to tady nepatří, jste jenom tajemník, ale budova patří nám všem“. Bývalá rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková na něho nedá dopustit od chvíle, kdy ji uvítal na první schůzce v proslulé restauraci Kafé Puškin obrovskou kyticí jejích oblíbených žlutých růží. Když mu naopak někdejší mladý britský šéfdiplomat David Miliband začal po telefonu vysvětlovat svůj pohled na ruskou historii, Lavrov na něho vyštěkl: „Co mě, kurva, poučuješ?“ Rádi ho mají i novináři, kteří se od něho v rozporu s běžnou diplomatickou praxí občas něco dozvědí. Kromě toho je Lavrov mimořádně efektivním vyjednávačem.
Lépe řečeno donedávna jím byl. V posledních měsících – obzvláště markantní to bylo letos v únoru na bezpečnostním summitu v Mnichově – jako by namísto sebe na jednání posílal nedokonalého dvojníka. Byl náhle zestárlý, nemluvný, namísto bonmotů z jeho úst zněla klišé. Zdroj ruské scéně blízký (a pochopitelně anonymní) řekl bezpečnostnímu serveru Stratfor.com, že Lavrov je velmi rozladěn skutečností, že docela ztratil vliv na tvorbu moskevské zahraniční politiky a jeho jediná role je prodávat to, co se upeče v Kremlu. Člověk jeho formátu na závěr úspěšné kariéry logicky těžce nese, že se mu lidé smějí do očí, když říká zjevné nesmysly (jako tomu mělo být právě v Mnichově). „Je vidět, že není součástí Putinova nejužšího kruhu a je tak trochu mimo hru,“ řekl pro New York Times zdroj z britského zahraničněpolitického think tanku Chatham House.
V posledních měsících však ani letitá známost s Putinem není zárukou sinekury, o čemž svědčí případ Vladimira Jakunina.
Ten zná Putina z působení v KGB (dokonce to dotáhl až do New Yorku, kdežto dnešní prezident jen vyplňoval formuláře ve spojeneckých Drážďanech); je jeho sousedem v proslulém chatovém družstvu u Komsomolského jezera a spoluzakladatelem banky Rossija. Od roku 2003 byl v nejužším vedení Ruských drah a od roku 2012 jejich ředitelem, podle dostupných informací ovšem zcela neschopným. Putin jej nechal odvolat jen několik dnů poté, co jej v srpnu loňského roku ve funkci potvrdil vládní dekret.
Všichni jsme z K GB
Podobný osud může čekat i Igora Sečina, dosud vnímaného jako patrně nejbližšího prezidentova spojence vůbec. I on sloužil v KGB, pracoval pro Putina už na začátku 90. let na petrohradské radnici, má chatu u Komsomolského jezera a podíl v bance Rossija; byl jedním z výše zmiňovaných nejbližších Putinových kolegů. Posledních tři a půl roku vede Sečin coby generální ředitel Rosněfť, zdaleka největší ruskou státní ropnou firmu. Vede ji ovšem tak, že je nejzadluženějším ruským ekonomickým subjektem (zhruba ve výši 20 miliard dolarů) a kvůli byrokratickému pochybení se patrně připraví o japonský trh s LNG (kapalný plyn tam Rosněfť mohla dovážet z ostrova Sachalin, nebýt toho, že její vedení zapomnělo k vrtům nechat postavit také plynovod).
Sečin kvůli tomu již loni dvakrát žádal Putina o státní pomoc – a byl netypicky dvakrát odmítnut. Když se navíc kvůli Sachalinu firma dostala do ostrého sporu s Gazpromem a soud rozhodl v její neprospěch, Putin neintervenoval (ačkoli Sečin je mu nominálně podstatně bližší než šéf Gazpromu Alexej Miller). Očekává se proto, že i zbytek Sečinovy ropné kariéry se počítá maximálně v měsících. Je to logické. Putinův modus operandi, na rozdíl například od Stalinova, není založen na fyzické likvidaci odpůrců či konkurentů, nýbrž na získávání loajálních spojenců zárukou pohádkového zbohatnutí ze státních peněz. Státní pokladna však za posledních 20 měsíců podstatně zhubla a dál krvácí válkami v Sýrii a na Ukrajině. I ve vztahu ke zbytku světa je Putinova pozice komplikovanější než kdy dříve. Dva roky před prezidentskými volbami to proto na šéfa Kremlu a jeho okolí klade nároky ve srovnání s nedávnou minulostí zřetelně zvýšené; moskevský mocenský model se dostává pod tlak a smyčka se začíná utahovat.
Komu Putin věří…
KAMARÁDI JUDISTÉ Z DITSTVÍ
Arkadij a Boris Rotenbergové • vlastníci společnosti Strojgazmontaž, největší firmy, jež v Rusku staví a servisuje plynovody • když je coby Putinovy spojence postihly západní sankce, nechal Putin schválit zákon, podle něhož jim ušlý zisk doplatí stát (takzvaný zákon Rotenbergových) LENINGRADSKÁ KLIKA
Lidé, kteří s Putinem na začátku 90. let buď spolupracovali v administrativě reformního starosty Anatolije Sobeaka, nebo působili na Leningradské státní univerzitě, nebo v KGB (nebo všechno dohromady)
Pětice nejbližších Nejprominentnější členové leningradské kliky
Dmitrij Medvediv kolega z právnických studií, bývalý prezident, dnes premiér
Igor Seein kágébák-filolog, nyní šéf Rosněfti – dnes má jako jediný z pětky Putinových nejbližších lidí na kahánku, když se Rosněfti pod jeho vedením nedaří
Sergej Ivanov kágébák-filolog, někdejší ministr obrany, dnes šéf Putinovy kanceláře v Kremlu
Nikolaj Patruiev kágébák-inženýr, po Putinovi šéf Federální služby bezpečnosti, od roku 2008 předseda Bezpečnostní rady Ruska
Alexej Kudrin bývalý ministr financí, dnes znovu akademik, uznávaný pro střízlivé vedení státní kasy
Nové hvězdy
Jurij Trutniv (59) zvláštní Putinův vyslanec pro Dálný východ; prezident považuje Dálný východ za oblast klíčovou pro další rozvoj Ruska
Alexandr Galuika (40) ministr pro rozvoj Dálného východu
Vjaeeslav Volodin (51) zástupce personálního šéfa Kremlu, autor otevřeně represivního postupu proti domácí opozici
Dmitrij Rogozin (52) vicepremiér a muž přes zbrojní zakázky, dříve působil jako velvyslanec při NATO; zakladatel nacionalistického hnutí Vlast, zuřivý (opravdu zuřivý) antisemita
Alexandr Bastrykin (62) šéf Vyšetřovacího výboru Ruské federace, tamního ekvivalentu FBI, odpovědného přímo prezidentovi (vznikl v roce 2011, kdy nahradil podobný úřad pod ministerstvem spravedlnosti); Putinův spolužák z leningradských práv a zastánce tvrdé ruky
Kdo je v nemilosti
Vladimir Jakunin (67) spolukágébák, soused z Ozera, spoluzakladatel banky Rossija, do loňského srpna šéf Ruských drah; dnes propaguje putinismus po světě pomocí oficiálně nezávislého think tanku World Public Forum Dialogue of Civilizations
Vladislav Surkov (51) čečenský rodák (původním jménem Aslanbek Dudajev) a osobní přítel Ramzana Kadyrova, v letech 2000 až 2011 si jako zástupce personálního šéfa Kremlu vysloužil přezdívku „šedá eminence“, protože byl intelektuálním autorem Putinovy politiky vůči opozici, založené na PR, klamu a dezinformacích; nahradil jej přímočarý bijec Vjačeslav Volodin
Michail Lesin (1958OE2015) Putinův mediální šéf a de facto ministr propagandy, zvaný pro delikátnost svého jednání s nezávislými ruskými sdělovacími prostředky Buldozer; zakladatel televize Russia Today; loni na podzim se veškerých funkcí v Rusku vzdal a 5. listopadu byl nalezen v laciném hotýlku ve Washingtonu mrtev; spekuluje se o tom, že jednal s FBI o zrušení obvinění, jemuž čelil v USA z korupce (jako státní zaměstnanec vlastnil na americké půdě nejméně pět nemovitostí v celkové hodnotě přes 42 milionů dolarů) výměnou za interní informace z Kremlu; oficiálně zemřel na infarkt
Ramzan Kadyrov (39) čečenský prezident-bandita, minulý týden nečekaně oznámil odchod z politiky Putinův modus operandi, na rozdíl například od Stalinova, není založen na fyzické likvidaci odpůrců či konkurentů, nýbrž na získávání loajálních spojenců zárukou pohádkového zbohatnutí ze státních peněz.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
