V Rusku začalo 7. února odpočítávání posledních 365 dnů zbývajících do zahájení ZOH v Soči. A náklady rostou
V metropolích všech osmi federálních okruhů země byly slavnostně spuštěny „olympijské hodiny“, které jdou pozpátku. Jenže čas běží neúprosně vpřed, a Rusové tak mají co dělat, aby všechno zvládli. Když ale v den zahájení onoho ročního odpočtu objížděl prezident Vladimir Putin připravovaná olympijská sportoviště, hlásili mu místní i federální funkcionáři jednomyslně: Je skoro hotovo. Ono „skoro“ má své velmi dobré důvody. Některé stavby mají až dvouletý skluz, ještě horší je ale obrovský nárůst nákladů na jednotlivé sportovní areály. V roce 2007, kdy kandidatura Soči na pořádání olympiády roku 2014 zvítězila, se rozpočet pohyboval kolem 12 miliard dolarů, což bylo v porovnání se stejnými podniky na severoamerickém kontinentě téměř dvakrát víc. Do konce roku 2012 se ovšem reálné výdaje vyhouply přes 50 miliard dolarů. A protože hotovo je zatím opravdu jen „skoro“, během zbývající doby ještě určitě poskočí.
Abychom ale byli konkrétnější: když prezident Putin během své inspekční cesty navštívil například komplex Horský kolotoč, ukázalo se, že místo původních 1,2 miliardy dolarů stál miliard osm. Jeho budovatel, developer a zároveň místopředseda ruského olympijského výboru Achmed Bilalov se pro jistotu před hlavou země vůbec neukázal. Olympijský komplex je totiž z ruského pohledu záležitost vyloženě prestižní, takže stát na penězích nešetří. Soukromí dodavatelé, jež Vladimir Putin k účasti na stavbě olympijských zařízení přímo vybídl, jsou si toho rovněž vědomi. Úsporně určitě nebudovali a ani v závěru budovat nehodlají.
A perlička navrch: jako jeden z prvních se o výstavbu olympijského Soči zajímal nedávno zavražděný mafiánský boss Děd Chasan, který tu hledal vhodná odbytiště pro firmy, jež kontroloval. Ostatně již zmíněný Achmed Bilalov musel své vysoké funkce v ruském národním olympijském výboru a ve správě severokavkazských lázeňských měst hned onoho 7. února vyklidit. Klasická rituální oběť, skoro jako ze sovětských časů… jako v zákopech Soči je slavné ruské letovisko a lázeňské město už od carských dob. Dnes má 330 tisíc obyvatel a táhne se po pobřeží Černého moře na vzdálenost téměř 150 km, takže aspiruje na záznam v Guinnessově knize rekordů jako „nejdelší město světa“.
Jeho obyvatelé museli v posledních letech vydržet opravdu hodně. Chystaná sportovní slavnost proměnila celé město v jedno velké staveniště. Podle vicepremiéra Dmitrije Kozaka je ale to nejpodstatnější (především veškeré sportovní objekty) už hotovo. Letos by se síly stavbařů měly soustředit zejména na dopravní infrastrukturu, která tu existovala už od sovětských časů a byla přímo katastrofálně nedostatečná. Ostatně právě proto je nutné vybudovat také expresní vlakové spojení s městem, tak jako to mají všechna tři velká civilní letiště v Moskvě.
V Soči a jeho okolí bude v konečné fázi v provozu 363 km nových dopravních tepen s více než stovkou mostů a desítkami tunelů.
Vznikne i osm velkých mimoúrovňových dálničních křižovatek (z nich jsou v tuto chvíli v provozu pouze tři). Během letošního roku by rovněž měla být postavena řada luxusních velkokapacitních hotelů.
Silnice a hotely ale nejsou všechno. Zcela rozkopané jsou ve středu Soči prakticky všechny chodníky, byť je místní podnikatelé teprve před pár lety nechali elegantně vydláždit žulovými kostkami. Jak si zdejší obyvatelé stěžují, připadají si jako mezi zákopy. A není divu. Totálně se rekonstruují inženýrské sítě, především rozvod elektřiny; ten dosavadní vznikl v letech 1950 až 1965 a v zásadě už dosloužil. Podle starosty Anatolije Pachomova je ve městě třeba položit 800 km nových velkokapacitních kabelů a spustit 453 transformátorových stanic. Spuštěny byly i dvě zbrusu nové tepelné elektrárny – v Adleru a přímo v Soči. Přesto je dějiště příštích zimních olympijských her dodnes sužováno pravidelnými blackouty, což místní inspirovalo k protestnímu hnutí, pojmenovanému výmluvně: Proti tmě.
Sníh v mamutích lednicích Stavební ruch v Soči zkrátka rok před zahájením velké světové sportovní slavnosti přináší mnoho otazníků. Problém je již v samotném umístění olympiády, vždyť Soči je v podstatě subtropické lázeňské středisko. Leží sice pár desítek kilometrů od předhůří Kavkazu nabízejícího ideální terény pro lyžování, ale poloha na samém jihu Ruska přináší svá rizika.
To hlavní se projevilo právě během Putinových únorových kontrolních dnů: silná obleva spláchla z olympijských tratí prakticky veškerý sníh a sportoviště jsou tak v provozuschopném stavu udržována jen s vypětím všech pořadatelských sil. Řadu připravených testovacích závodů bylo třeba odvolat. Přitom průměrná zdejší teplota v lednu a únoru je sedm stupňů Celsia. V den Putinovy prověrky (po níž by se v průběhu zbylého roku měly konat ještě dvě další) se ale rtuť teploměru vyšplhala na 18 nad nulou.
Tato nezvratná fakta se týmy organizátorů v Soči snaží překlenout tím, že sníh ukládají do mamutích lednic, aby byl k dispozici, pokud se pánbůh k prvním zimním olympijským hrám na ruském území zachová macešsky. A to je po zkušenostech z přelomu letošního ledna a února víc než pravděpodobné. Jednou to bude Putingrad Zahájení odpočtu posledních 365 dnů do začátku olympijských sportovních klání přilákalo do černomořské Soči řadu zahraničních novinářů působících v Rusku. Jejich články si všímají především „nesportovních“ souvislostí. Kupříkladu Roger Boyes z The Times soudí, že jde o další pokus prezidenta Putina vylepšit image Ruska v očích světa. Podle názoru tohoto britského novináře je snaha proměnit přímořské letovisko v Mekku evropských snowboardistů spíše výrazem samolibé sebejistoty nejmocnějšího muže Ruska. Boyes připomíná dnes již smutně proslulé „stavby komunismu“ z dob, kdy platilo neméně proslulé a neméně problematické „poručíme větru, dešti“. Někdejší sovětští předáci nešetřili ani prostředky, ani silami (samozřejmě ne vlastními), aby vybudovali obří vodohospodářské stavby, které měly hlavně demonstrovat převahu socialismu nad kapitalismem a sílu lidské vůle.
A jak některé z těchto staveb dopadly?
Kaskáda volžských elektráren sice zajistila nezbytný elektrický proud pro důležité průmyslové oblasti evropské části Ruska, ale obří vodní nádrže zcela pohřbily přirozené koryto střední Volhy. Navíc je voda dobrým akumulátorem tepla, takže v okolí těchto umělých jezer přichází později jak zima, tak jaro. Ještě hůře dopadly středoasijské řeky Amudarja a Syrdarja, napájející Aralské moře. Jejich voda se roztekla do megalomansky koncipovaných zavlažovacích kanálů, které měly zajistit vyšší úrodu bavlny v oblasti. Ve skutečnosti však drtivá většina této vody zmizela v písku, půdy jen zasolila, a obě řeky navíc po většinu roku do zmíněného Aralského moře nedotečou. A to tak patrně právě kvůli nešťastným lidským zásahům vysychá…
Vraťme se ale k Boyesově článku. Autor v něm soudí, že pokud Putin jednou odejde do politického důchodu, hodlá se nastěhovat právě do Soči či jeho okolí – nedaleko odsud je koneckonců jeho oblíbená jihoruská rezidence Bočarov Ručej. „V té době už Soči nebude městem palem a kaváren přímo na chodnících lázeňských bulvárů, ale hájemstvím prázdných stadionů, opuštěných sjezdovek či skokanských můstků, uzavřených stánků se suvenýry a drahých velkolepých silnic, které nikam nevedou. Bude to zkrátka Putingrad,“ uzavírá Roger Boyes.
A ještě srovnání Soči s jiným olympijským městem, kanadským Vancouverem, které před nedávnem přinesl list Le Huffington Post Québec. Názor hlavního klimatologa Kanady Davida Phillipse je jednoznačný: „Kdyby se mě někdo zeptal, které kanadské město je pro pořádání zimní olympiády nejnevhodnější, jmenoval bych Vancouver. Pokud jde o Rusko, jmenoval bych Soči. Obávám se, že občas až příliš věříme tomu, že dokážeme matku přírodu ošálit. Zkrátka a dobře – v Soči je ještě podstatně tepleji než ve Vancouveru.“ Vše pro národní prestiž Copak by se v Rusku nenašla místa stejně krásná, ale klimaticky vhodnější? Jistě ano, ale v případě Soči jde opravdu o to, že do jeho okolí s oblibou jezdí lyžovat právě Putin. Což byl argument patrně nejpádnější.
Sporných bodů je ovšem podstatně víc.
V současné době se už téměř nemluví o ekologických škodách, jež nově budovaná sportoviště i moderní dopravní infrastruktura v terénu, ale možná i ve zdejších přírodních rezervacích napáchají. A už vůbec není jasné, co bude s jednotlivými sportovními stavbami, až olympiáda po dvou týdnech skončí, jak o tom v britských Timesech píše již citovaný Roger Boyes. Ve světě se dnes podobná zařízení staví tak, že jsou demontovatelná a přenositelná na jiné místo, kde budou platnější. Zda se takto stavělo i v Soči, to se uvidí už napřesrok zjara. Pravděpodobné to ale příliš není.
Pochybovačům o smysluplnosti zimní olympiády v převážně letních přímořských lázních v Rusku přesto mnoho sluchu dopřáno není. Pro většinu Rusů je mnohem důležitější národní prestiž a další příležitost ukázat světu, že „my na to máme“. Někdejší česká celonárodní diskuse o možnosti konání olympiády u nás (která by ostatně podle předběžných propočtů stála půl bilionu korun) je v největší zemi světa prakticky nemyslitelná.
Soči v číslech
Kolik bude olympiáda stát a jaká bude naše účast
Termín konání 7. až 23. února 2014
Rozpočet her více než 50 miliardy dolarů
Podíl privátního sektoru na investicích 24,5 miliardy dolarů
Kapacita největšího stadionu 40 tisíc diváků
Kapacita hlavní hokejové haly 12 tisíc diváků
Počet sportovních disciplín 98 v 15 sportech
Česká účast cca 100 olympioniků
Počet vstupenek pro české fanoušky cca 8000
Nejdražší vstupenky 35 000 Kč (na slavnostní zahájení)
Průměrná únorová teplota v Soči 7 stupňů Celsia
Zdroj: archiv
Pokud Putin jednou odejde do politického důchodu, hodlá se nastěhovat právě do Soči či jeho okolí. Snaha proměnit přímořské letovisko v Mekku evropských snowboardistů je výrazem samolibé sebejistoty nejmocnějšího muže Ruska.
O autorovi| Libor Dvořák • Český rozhlas
