Země, jež je členem NATO, potřebuje další miliardy dolarů
Trojbarevná vláda v Ankaře může zpytovat svědomí. Od června roku 1999, kdy se chopila vesla, nebyla s to ozdravit bankovní sektor, privatizovat rozsáhlý státní majetek a účinně potírat korupci ve veřejném sektoru. To, že se dostavil finanční kolaps, proto není podle znalců nic překvapivého. Anglický tisk píše o „self made crisis , tedy o krizi vlastní výroby. V bryndě se ocitla největší ekonomika na Balkáně a Blízkém východě, země s pětašedesáti miliony obyvatel, jež je klíčovým spojencem Západu v nesmírně citlivém regionu. Veškerou odpovědnost za křehký hospodářský systém v Turecku ale nelze svalovat na současnou vládu. Země, která zahájila razantní hospodářskou liberalizaci v roce 1983 za premiéra Turguta Ozala, je dlouhá léta zmítána vnitropolitickými spory. „V zásadě spolu bojují konzervativci, obhajující silné státní zásahy, a technokraté, prosazující tržní ekonomiku, poznamenává v rozhovoru pro týdeník EURO vedoucí analytik londýnské pobočky Société Générale Stan Rudcenko. Problém je podle něho v tom, že za současnou krizi zaplatili odchodem ze svých postů právě ti druzí – třeba šéf centrální banky Gazi Ercel. Mohlo být hůř. Turecko se naposledy dostalo do vážných platebních potíží loňského listopadu, kdy četné banky nemohly splácet zahraniční závazky a stát je neměl z čeho založit. Proto tehdy přispěchal Mezinárodní měnový fond s balíkem v hodnotě 7,5 miliardy dolarů. Celková schválená pomoc Západu Ankaře tak dosáhla jedenácti miliard dolarů. V jiných zemích stižených podobnou krizí (Mexiko na přelomu let 1994/1995, Thajsko či Jižní Korea v roce 1997) se situace začala po schválení záchranného balíku zklidňovat, ne však v Turecku. Premiér Bülent Ecevit devatenáctého února rozčíleně opustil zasedání Národní bezpečnostní rady, kde mu prezident Ahmet Necdet Sezer nevybíravými slovy vyčetl neúčinný boj proti korupci. Právě tento silně emocionální veřejný spor spustil novou krizi důvěry v tureckou ekonomiku a její měnu. „Způsobili ji nikoli cizinci, ale turečtí investoři a další podnikatelé, kteří se snažili dostat rychle k dolarům, vysvětluje Rudcenko. Dodává, že Turecko mohlo dopadnout ještě mnohem hůř. Třicetiprocentní propad jeho liry vůči dolaru zase není tak strašný ve srovnání s pádem ruského rublu v srpnu 1998 (asi ze sedmi na čtyřiadvacet rublů za dolar). Potečou další miliardy. Turecko se ocitlo v takové dlužnické pasti, že bude naléhavě potřebovat další zahraniční pomoc. Tamní tisk píše, že by mělo jít až o dvacet miliard dolarů z peněz Mezinárodního měnového fondu (IMF) a dalších institucí včetně soukromých bank. Právě je šéf IMF Horst Köhler v těchto dnech naléhavě vyzval, aby nepřestaly poskytovat tureckým partnerům úvěry. Banka pro mezinárodní platby odhaduje celkovou angažovanost zahraničních peněžních ústavů v Turecku na čtyřicet čtyři miliard dolarů, včetně investic do cenných papírů. Z uvedené sumy připadá přes dvanáct miliard na německé banky. „Nedostane–li země ze zahraničí další balík, bude muset část svého vnitřního dluhu řešit monetizací, upozorňuje Mehmet Simsek z londýnské společnosti Merrill Lynch. Vysvětluje, že právě tištění nových peněz je „osvědčená metoda, s jejíž pomocí Turecko v minulosti řešilo své platební potíže. Cenou za to byla prudká inflace, jejíž roční míra se během minulého desetiletí pohybovala kolem devadesáti procent. Přitom boj proti inflaci je pro Turecko naprosto klíčový. Nebude–li úspěšný, nepřiláká více přímých zahraničních investorů a o členství v Evropské unii, o které tolik usiluje, si může nechat jenom zdát. Zkouška i pro Američany. Prezident USA George W. Bush už před nástupem do funkce dával najevo, že finanční pomoc, kterou IMF poskytuje zemím stiženým krizí, je příliš rozsáhlá. Američané, mající ve fondu největší slovo, by ji chtěli omezit. Tureckou krizi proto pozorovatelé označují za důležitý „test pro Bushe a jeho hospodářský tým. „Turecko je důležitý spojenec a dobrý přítel, prohlásil americký ministr financí Paul O Neill. Washington tak dal jasně najevo, že mu velice záleží na tom, aby se situace rychle stabilizovala, a to nejen s ohledem na sílící napětí mezi USA a Irákem. Hospodářsky zdravé a politicky pevné Turecko by totiž mělo sehrávat významnou roli i ve vztahu k postsovětským republikám v Zakavkazsku. Prezident Ronald Reagan svého času vydatně podpořil restrukturalizaci izraelského hospodářství (tehdy také zmítaného vysokou inflací), Bill Clinton zhruba před šesti lety prosadil mnohamiliardovou pomoc Mexiku. Podle amerického deníku International Herald Tribune oba prezidenti konali správně. A Turecko je svým strategickým významem naprosto srovnatelné s Mexikem i Izraelem. A tak vláda v Ankaře další peníze zřejmě dostane. Politickou vůli k ozdravení bank, urychlení privatizace a modernizaci daňového systému jí však žádný věřitel nepůjčí.
