Asi nejhorší sázku udělal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, když se mu nelíbilo, že jeho strana prohrála municipální volby v ekonomické metropoli na Bosporu, a tak je nechal zopakovat. Osladit to Istanbulu může, ale aura je fuč. To běloruský prezident Alexandr Lukašenko mluví v symbolech, a tak přinesl do Moskvy Putinovi darem pytel brambor a zavařovačku vepřového sádla, to aby Vladimir Vladimirovič věděl, jak bohatou nevěstu by spojením s Běloruskem získal. (Ne)svatba ovšem bude Bělorusko také něco stát, protože ruská ropa už nebude se slevou.
Správné načasování a správná částka jsou podmínky úspěšných akvizic, kterým se v Česku v poslední době docela daří, a spektrum kupujících je pestré, stejně jako příběhy, na nichž je nákup postaven. Některé transakce jsou přitom návratem domů, a přestože se nedá vstoupit podruhé do stejné řeky, jsou vlastnické přesuny ve dvou největších českých soukromých televizích vhodnou připomínkou, jak to v 90. letech s Novou a Primou bylo. Kalkulovat návratností v médiích, která jsou zasažena technologickou změnou více než jiné obory podnikání, je přitom složitá věc – mnohdy šlo spíše o koupi svérázného druhu politické pojistky. Jak to bude teď, již brzy poznáme v televizních zprávách, které ještě názor některých skupin voličů stále ovlivňují.
Neboť lidé formují své názory spíše pod vlivem dojmů, nikoli faktů, a to nejen u nás, ale i všude jinde po světě. Takže má smysl se jich ptát, jako to dělá jistá profesorka na Harvardu, která dospěla k závěru, že se mýlí všichni – chudí, bohatí, vzdělaní i ti, kteří toho moc nenastudovali –, roz díly jsou v tom, v čem a o kolik.
Co může dělat synovec Karla Schwarzen berga Ferdinand? Budete se divit, pracuje pro boleslavskou Škodovku, a jak zjistíte v rozhovoru týdeníku Euro, kromě to ho, že miluje auta a rozumí jim, má smysl pro humor a dovede formulovat svoje názory na příčiny krize politiky. Nejen české. Být jeho strýcem, mám z něj radost.
Povedly se i „banánové děti“, tedy Vietnamci, kteří se již v Česku narodili nebo absolvovali všechny školy počínaje tou mateřskou. Jsou podnikaví stejně jako jejich rodiče, ale záběr je jiný – vyvíjejí software, spravují weby na vládních úřadech, vozí zboží i turisty oběma směry, učí Čechy vařit vietnamská jídla. Kolik si myslíte, že uplyne času, než „fóčko“ bude pro Čechy stejně oblíbenou polévkou jako kulajda nebo bramboračka? Já tipuju tak pět let.
O autorovi| Miroslav Zámečník zamecnik@mf.cz
