K tomu, aby se Armáda stala moderním vojenským sborem, plně kompatibilním s armádami našich spojenců, musí učinit ještě mnohé. Asi nejdůležitějším rozhodnutím v rámci reformy bylo rozhodnutí politické reprezentace armádu postupně plně profesionalizovat.
Toto rozhodnutí však s sebou přineslo řadu problémů, které se poslední dobou zdají být nad rámec možností České republiky. Deklarovaný záměr nového ministra obrany Miroslava Kostelky posunout profesionalizaci armády o dva roky je jenom vrcholem ledovce problémů, které vznikají v důsledku armádní reformy. Dnešní armádu lze v podstatě rozdělit do dvou skupin. Ta první, do které lze zařadit polní nemocnici, chemickou jednotku, vojenské piloty a brigádu rychlého nasazení, patří ke špičkovým armádním složkám ve světě. Zbytek, jehož je však většina, zatím mnoho optimizmu nepřidává. Problém armádní reformy a koncepce českých ozbrojených sil stojí a padá s financemi. Z toho důvodu lze chápat postoj bývalého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka (ČSSD), že nebyl schopen ručit za přijatou koncepci reformy, když mu seškrtali výdaje. Jím nastavenou reformu si lze představit jako určitou mozaiku či domino, kde každý kámen zapadá do logického celku. Ušetřením, tedy vyjmutím jednoho stavebního kamene, jakoby se celá stavba zřítila. Na druhé straně například stínový ministr obrany ODS Petr Nečas považuje Tvrdíkovu reformu za příliš ambiciózní a vyjádřil pochybnosti o tom, zda by i dohodnutých 2,2 % HDP postačovalo na celou armádní reformu. Ambicióznost či šetrnost armádní reformy se však dá těžko spočítat. Záleží totiž na tom, jaké náklady budeme do reformy započítávat, co vše ještě unese armádní rozpočet. Zda je to řešení starých ekologických a dalších zátěží po opuštění posádek, sociální programy pro propuštěné civilní zaměstnance a vojáky z povolání či snad dokonce poskytování jakýchsi vyrovnávacích dotací obcím, které v důsledku redislokace přijdou o své tradiční vojenské útvary. Záleží i na formě, kterou se jednotlivá opatření budou realizovat. I podle opozičního poslance za ODS Jiřího Bílého je například rušení posádek rozhodnutím vlády logičtějším a hlavně rychlejším řešením, než kdyby se jím měl zabývat parlament. Do vlády totiž nepronikne tolik místních lobbistických tlaků jako do sněmovny. Přesto bude muset vláda řešit řadu nepříjemných skutečností. Mnohá posádková města se jenom s obtížemi smiřovala s představou, že budovala infrastrukturu a zázemí pro posádky, které se dnes mají rušit. Navíc i nedávno přijatý zákon o prodeji armádního majetku má pro obce význam jenom v případě, že jsou schopny sehnat schopného investora, který by se o majetek postaral, případně jej ještě zhodnotil. Pokud se tak nestane, zůstane majetek obcím na ocet. I když ho ale vrátí státu, což budou moci, bude se opět někdo muset o majetek postarat. Ať již to bude obec či stát, problém opouštěného vojenského majetku bude muset být řešen z veřejných prostředků. Jenom zazimování a střežení objektů kasáren v Janovicích nad Úhlavou, které byly zmodernizovány v posledních letech a odkud má přesto armáda odcházet, přijde na několik milionů korun. A to nemluvíme o likvidaci nepotřebného vojenského materiálu. Jenom zneškodnění munice má přijít na deset miliard korun. Je tohle všechno problém armády, nebo jiných kapitol veřejných rozpočtů? Armáda založená na všeobecné branné povinnosti navíc nepůsobí jenom jako garant vnější bezpečnosti státu, ale i jako síla schopná zvládnout živelné katastrofy. Ale co armáda profesionální? Ta by se měla věnovat pouze výcviku. Tvrdíkova reforma byla finančně náročnější, protože zohledňovala více faktorů (včetně sociálních). Obranyschopnost státu by ovšem primárně neměla souviset s dalšími úkoly státu. Není přece možné na úkor armády řešit jiné politické či společenské problémy. Na druhé straně stojí skutečnost, že armáda je financována ze státních prostředků, a proto se nemůže chovat jako stát ve státě, kterému je lhostejné, co se ve společnosti díky jejím aktivitám děje. Oddělit finančně to, co se skutečně týká pouze reformy a jejích přímých důsledků, od důsledků nepřímých, je však složité a podobné mantinely by mělo nastavit přímo ministerstvo obrany, případně vláda. Jinak bude muset armáda řešit řadu sociálních důsledků své reformy, což může nakonec znamenat, že nezůstanou peníze na reformu jako takovou.
