Španělsko si letos připomíná osmdesát let od vypuknutí občanské války. Výročí připadá na dobu, kdy se španělští politici již přes čtvrt roku marně snaží sestavit novou vládu. V Katalánsku sílí separatismus, španělský král před časem odstoupil, v zemi bují nová politická hnutí. „Španělé si v poslední krizi zvykli kritizovat ty nahoře a nikoli ty dole,“ říká iberoamerikanista Radek Buben z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Změnila španělský stranický systém. Obě hlavní strany oslabily, posílil separatismus v Katalánsku, zesílilo celkové zklamání z politiky, znásobilo se znechucení korupčními skandály. Když jel král v době nejhlubší krize lovit do Afriky slony, tak se dost zdiskreditovala monarchie. Stabilita a důvěra v systém je oslabena.
Co se Španělskem udělala krize?
Mohla si země za krizi sama? Neměli Španělé moc siest?
To je stereotyp o Španělsku, který je fascinující zvláště když o něm mluví Češi, kteří mají mnohdy laxní přístup k pracovním výkonům. Španělsko má vyšší produktivitu práce než Česká republika. Před krizí ji mělo na úrovni Velké Británie. O jejich výkonu svědčí koncerny typu Telefóniky či těžařského Repsolu.
Španělská siesta je pauzou během pracovního dne, který pak trvá déle do večera. To je dáno i klimatickými podmínkami. V loňských vedrech mnozí Češi nebyli schopni normálně fungovat. Na jihu Španělska i v centru země kolem Madridu v tom lidé pracují běžně.
Jsou ve Španělsku tématem uprchlíci?
Španělsko již před současnou vlnou zažilo silnou migraci z Maroka či Alžírska i ze subsaharské Afriky, nemluvě o Latinské Americe, ale i východní Evropě. Španělé jsou však současně v Evropě k uprchlíkům možná nejvstřícnější. V posledních volbách se v parlamentu neobjevila žádná radikální pravice.
Krajní pravice ve Španělsku je i díky diskreditaci za frankismu slabá. S tím souvisí relativně otevřený postoj veřejnosti k uprchlíkům.
Nikdo se migrantů politicky nechopil?
Ano, ale ne takovým způsobem jako v jiných zemích Evropské unie. Krajní pravice je díky slabému španělskému nacionalismu a diskreditaci za frankismu slabá. S tím souvisí relativně otevřený postoj veřejnosti k uprchlíkům. Navíc Španělé si v poslední krizi zvykli kritizovat ty nahoře a nikoli ty dole. Hněv Španělů se neobrací proti imigrantům a bezdomovcům, ale proti bankéřům a politické elitě. Kritika elity je dnes ve Španělsku velmi brutální.
Třetí nejsilnější politickou stranou Španělska je po prosincových volbách radikálně levicová Podemos. Lze čekat podobnou cestu k moci jako u Syrizy v Řecku?
Uskupení Podemos vzniklo z takzvaných Indignados, což bylo autonomní sociální hnutí. Vliv Syrizy na ně zapůsobil v tom, že je možné vstoupit do klasické politické hry spíš než fungovat jako společenské hnutí. Podemos však bylo v jistém momentu radikálnější než Syriza. Když se tato řecká strana dostala k moci, tak v Podemos začali mít problém, protože Syriza akceptovala většinu podmínek EU. Podemos se od ní proto muselo začít distancovat s odkazy na jinou realitu. Přesto i oni se umírnili spolu s tím, jak cítí, že mohou ovlivňovat centrální vládu a parlament, v němž jsou silní, nemluvě o řadě regionů. Už se třeba příliš nehlásí k Venezuele.
Když se letmo podíváme na dějiny Španělska za posledních sto let, tak to vypadá jen na samý konflikt a rozbroje. Je to tak?
Ano, konfliktů zde byla řada, od Napoleonovy invaze v roce 1808 tři velké občanské války. Ale minimálně od konce Frankovy vlády v roce 1975 zažilo Španělsko také dlouhé období vládní stability, které by mu země typu Itálie nebo Belgie mohly závidět. A to navzdory tomu, že Španělsko má na svém území dva separatistické národy. Permanentně nestabilní Španělsko je mýtem. Současná situace není pravidlem.
Na druhou stranu ve Španělsku třicátých let propuknula občanská válka a poražená revoluce. Vyvolal revoluci Sovětský svaz?
Španělská revoluce v roce 1936 začala až v reakci na vojenské povstání proti republikánské vládě, a to v momentu, kdy se Moskva o Španělsko vůbec nezajímala. Stalin se rozhodl, že bude pomáhat republice až na podzim 1936, tedy v době, kdy nejradikálnější kroky již byly přijaty. Navíc Moskva usilovala o zmírnění tamní radikálnosti. Španělská komunistická strana proti opravdovým radikálům typu anarchistů, trockistů a levicové části Socialistické strany působila jako stabilizační faktor a šlo jí hlavně o to vyhrát válku a nedráždit Západ. Navíc republikánská vláda Sovětskému svazu za všechny dodávky zbraní platila, nešlo o žádnou nezištnou pomoc. A od Moskvy brát musela i proto, že jí odmítala pomoct Francie.
Jaký měli radikálové na revoluci vliv?
Zejména v průmyslových oblastech Španělska, hlavně v Katalánsku, a na jihu, bylo silné anarchistické hnutí. Někde měli větší sílu než tradiční marxisté. Nikde v západní Evropě anarchisté tak úspěšní nebyli. Naopak Komunistická strana Španělska byla až do občanské války marginální.
Dobrovolníci z Československa, kteří odcházeli do španělských interbrigád, byli převážně komunisté?
Mezi bojovníky z Československa zdaleka nepřevažovali komunisté. Jeden z prvních československých padlých ve španělské občanské válce byl v katolickém Orlu. Další známý padlý interbrigadista byl hlinkovec. Oni se v zásadě domnívali, že vedou globální boj proti evropskému fašismu. Takto tehdy Franka vnímali. Dnes však víme, že to na španělské pravici bylo složitější a fašisté byli jedna z více skupin. Válka vycházela hlavně z vnitřních problémů země, ale českoslovenští interbrigadisté se tehdy skutečně domnívali, že u Madridu bojují za Prahu.
Dostávali interbrigadisté žold, nebo je do Španělska táhly jen ideály?
Drtivá většina z nich tam s výjimkou letců působila zdarma. Byli to dobrovolníci z celého světa. Celkem jich ve Španělsku bylo v daný moment vždy kolem čtyřiceti tisíc. Z Československa jich tam přišlo více než dva tisíce, zcela přesné údaje nejsou.
Minimálně od konce Frankovy vlády v roce 1975 zažilo Španělsko i dlouhé období vládní stability, které by mu země typu Itálie nebo Belgie mohly závidět. Neustále nestabilní Španělsko je mýtem.
Kdo byl vlastně Francisco Franco?
Rozhodně nebyl fašista, ačkoli od roku 1939 zhruba do poloviny druhé světové války s fašismem koketoval. Byl to autoritářský konzervativec. Protože ale v občanské válce potřeboval mobilizovat za nějakou myšlenku, využil fašistickou rétoriku a symboliku včetně zdvižené pravice. Jakmile se však ukázalo, že Hitler a Mussolini válku prohrají, ihned hledal zcela jiné ospravedlnění režimu. Začal ho stavět na autoritářském nemobilizačním systému podobně jako António Salazar v Portugalsku (ministerský předseda v letech 1932 až 1968 – pozn. red.), později pak na ekonomické modernizaci.
Jak se na Franka dívají Španělé nyní?
Je to stále polarizující figura, ale na mainstreamové pravici existuje konsenzus, že od Franka je třeba se distancovat. Pokud se k němu vůbec někdo hlásí, tak k posledním patnácti letům vládnutí spojeným s velkým ekonomickým růstem a modernizací země. Zapomíná se na jeho pseudofašistické momenty. Je brán jako někdo, kdo přivedl Španělsko do dvacátého století, kdo dokázal zemi po občanské válce odpolitizovat a zklidnit.
Je občanská válka ve Španělsku stále ještě živá?
Politizuje se někdy podobně jako komunismus tady. Levice občas viní pravici, že je frankistická. Výraz fašista je nadužíván. Pravice vyčítá levici, že to byla ona, kdo ve třicátých letech vyprovokoval konflikt. Oboustranně to ale moc nefunguje. Pravdou však je, že se v posledních letech ve velkém odstraňují zbylé frankistické symboly. Je na to i zákon. Na druhou stranu až do roku 2004, kdy se stal premiérem socialista Zapatero, neměli španělští politici tendence minulost „uzákoňovat“. Naštěstí pro ně tam neexistovala žádná obdoba Ústavu pro studium totalitních režimů.
| Radek Buben (36) |
|---|
| Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako iberoamerikanista. Napsal Dějiny Bolívie, je spoluautorem práce o nedávném vývoji latinskoamerické levice, píše o teoriích státu. Akademicky působil na univerzitách v Chile a Nikaragui, ročník 2014/2015 strávil jako výzkumný pracovník na Queen Mary University of London. |
Čtěte také:
Vyhlídky španělské ekonomiky se podle tamní centrální banky zlepšily
