Expanze Evropské unie zcela jasně naráží na mantinely už dávno vytyčené geopolitickými teoriemi. Ač si to mnoho evropských lídrů nechce připustit, jen přání nestačí. Svět se pouhým slovem nepředělá.
Přitom právě evropský panregion má z pohledu geopolitiky hodně komplikovanou strukturu, což je ostatně patrné už z jeho velmi složité historie včetně té nedávné. Geopolitika, která se obecně snaží z jistého nadhledu postihnout všechny možné faktory vztahů, také vedle evropského panregionu zcela jasně vymezuje panregion eurasijský. To by měl být prostor mezi Evropou a Asií, jehož velkou část dnes zabírá Ruská federace, kulturní dědic zaniklé říše Východořímské, respektive Byzantské.
Mrhání životy
Otázkou je, jak přesně lze hranice mezi panregiony vytyčovat. Obyčejně je spíše až zpětně naznačuje běh dějin. Nicméně i naše současnost už mnohé pamatuje a má své dynamiky. Snaha měnit nějakou úřední listinou do značné míry přirozený a zaběhaný status quo je tedy přinejmenším problematická. Jak velké potíže může způsobit narušování přirozeného stavu věcí z pohledu geopolitiky, se přesvědčujeme právě na současné Ukrajině. Promrhávají se tu kvůli tomu nezměrné prostředky, ba dokonce i životy lidí, jejichž ztráty mohou ještě skokově vzrůst, pokud se riziko zcela otevřeného válečného konfliktu promění v realitu.
Komu a čemu takový stav věcí vyhovuje, je zbytečné se ptát. Problematice se v Evropské unii s letošní výměnou jejího vedení začínají věnovat noví lidé, a tak lze snad doufat v nějaké přínosné změny. Neměli bychom se jich bát, protože ztratit tvář už kvůli nim Evropa nemůže.
Proč spěchat?
Nastupující trend se zdá již celkem zřejmý. Od formy se s novými lídry nejspíš přejde k obsahu. Evropská unie by totiž neměla být tím, kdo šíří své ideje válkou. To jejímu duchu ani požadavkům doby neodpovídá. Unie má především sloužit ostatním za příklad, což by na ni samotnou mělo mít z vnitřního hlediska příznivý vliv. Zároveň by měla své nové členy přijímat podle nějakých rozumných pravidel a klidnou procedurou.
Pokud Ukrajina parametry pro členství v unii zdaleka nesplňuje, není v ničím zájmu běh věcí nějak uspěchávat a činit překotné výjimky. Jinak přichází na řadu fyzika a její teorie spojených nádob, případně akce a reakce. Ani rozšiřování příliš těsných hospodářských vazeb na nepřiměřené vzdálenosti se nezdá do budoucna zrovna výhodné. Úbytek energií a surovin by nás měl spíše nutit vycházet z toho, co máme kolem sebe, ne na druhém konci planety.
Proudy obchodu
Poblouznění globalizací však, zdá se, nadále převládá. Důvod je jednoduchý. Zásoby peněz lze jednoduše množit obchodem. Jsou to však tlaky proti zmíněnému přirozenému stavu věcí.
Především v Evropě je historicky nejpřirozenější linií toků peněz a obchodu ta mezi severem a jihem a obráceně. A zdá se, že i v globálním měřítku se obchodní proudy budou po období poblouznění mezi Východem a Západem opět stáčet spíše směrem od pólu k pólu. Námořní doprava je z hlediska obchodu a podpory konkurenceschopnosti vždy tou nejvýhodnější a nic na tom nezmění ani seberychlejší železnice nebo sebehladší dálnice. Proto, pokud na ně vynakládáme značné prostředky, musíme při jejich plánování přihlížet také k nejbližším mořským pobřežím a nejkratším námořním trasám.
Ani politika totiž přirozený stav věcí nezmění, a pokud ano, tak ne na dlouho. Pro Česko jako vnitrozemský stát a průmyslovou mocnost to platí dvojnásob.
Čtěte také:
Zahraniční tisk: Rubl stravují finanční živly
Mrazivý vzkaz z Kremlu? Kurz rublu vykreslil hradčanské panorama