Británie se stává mezi sedmi průmyslově nejvyspělejšími ekonomikami světa tou nejrychleji rostoucí. Na rozdíl od řady evropských zemí překonala recesi po roce 2008. Necelý měsíc před volbami přesto není jisté, zda za to tamní vládní koalice bude voliči dostatečně odměněna. Tradiční britský systém dvou dominantních stran se totiž otřásá. Bývalo zvykem, že rozhodující část Britů volila jeden z obou pólů podle toho, jak se jim vedlo. To už dnes nemusí být pro konečnou podobu nové vlády rozhodující.
O něco vyšší nebo nižší daně, státní dluh nebo zavádění jakýchsi milionářských daní, to bývala nosná volební témata dvou hlavních stran. Dnes už ale zdaleka netáhnou tolik jako v krizových dobách. Do popředí se dostávají jiné otázky, jako jsou postoje k masově rostoucímu přistěhovalectví, ochrana britských specifik vůči byrokratickému molochu Evropské unie nebo dokonce otázka soužití čtyř národů ve Spojeném království. Na scénu se vracejí témata jako udržitelný rozvoj, ekologie a globální změna klimatu.
Z takových otázek těží především menší, zájmově vyhraněné politické strany, jako jsou Skotská národní strana či nacionalisté ve Walesu, případně protiimigrační a hluboce euroskeptický UKIP. Marně si nevede ani zelená levice. A nesmí se samozřejmě zapomínat na Liberální demokraty, kteří jsou s uceleným politickým programem jako jediní schopni sekundovat dosavadním dvěma hlavním politickým silám a snaží se prosadit střední cestou. To jim dává velký koaliční potenciál, který si celkem úspěšně otestovali v současné vládě s konzervativci.
Z jediné celostátní televizní předvolební debaty, již zkraje dubna vysílala ITV, nebyl asi nikdo příliš moudrý. Na britské poměry velmi neobvykle se jí účastnili vůdci sedmi politických uskupení a v klubku této politické pranice šlo jen stěží vystihnout vůdčí hlas. Podobně nemastné, neslané se ukázaly i následné průzkumy veřejného mínění, které stále balancují kolem nerozhodného skóre.
S tím patrně počítal hlavně konzervativní premiér David Cameron, který spoléhá na sílu své osobnosti, jíž vyniká nad hlavním rivalem a šéfem labouristů Edem Milibandem. Výraznou image má i vůdce UKIP Nigel Farage. Tomu ale ani silný hlas nepřinese volební vítězství, jakkoli by si jej po evropských volbách jistě rád znovu užil. Na to jeho volební program i argumenty zacházejí příliš často do krajnosti a nemají ucelenou podobu.
Británie, ač leží stranou vlastního kontinentu, je ryze evropskou zemí v onom tradičním slova smyslu, takže lze očekávat, že zde k žádným velkým politickým výstřednostem docházet nebude. Výsledky květnových voleb proto možná budeme očekávat se zatajeným dechem. Ale málokterá země se dnes může pochlubit takovou mírou jistoty, že její volby dopadnou tak či onak dobře.
Čtěte také:
Protievropská strana UKIP získala druhé křeslo v britském parlamentu
Euroskeptici napříč EU slaví, vyhráli v Británii, Francii i Dánsku
