Čínský premiér Li Kche-čchiang při své současné cestě po Asii a Evropě oproti africkému turné prezidenta Si Ťin-pchinga více odhalil strategické zájmy Číny, jíž od jara vládne nová generace vedení. Číny jiné, než jakou jsme znali dosud. Sebevědomé, suverénní, ambiciózní.
Budeme si muset zvykat. Svět bude nucen stále více respektovat a vnímat myšlenky asijské mocnosti. Dnes se glóbus dělí hlavně na ty, kteří peníze mají, a ty, kteří je spíše dluží. Na ty, kteří se nedokážou odpoutat od nostalgie po promrhaném rodinném jmění a výsadám, a ty smířenější, kteří se i s málem, jež z nich zbylo, srdnatě probíjejí každodenním životem. Mezi ty první, přiznejme si, patří Západ a zvláště pak starý kontinent. Těm druhým, zdá se, patří budoucnost.
Pozdě, ale dravě
Každý ale své výsady ztrácí jen nerad, a tak často nastávají velmi nepříjemné situace. Dějiny o tom vyprávějí bezpočtem válek, revolucí, spiknutí. Na povrchu Země nastává stále hustší tlačenice o místo na slunci. Tím hustší, čím více nás v některých částech světa přibývá, zatímco vývoj strojů a technologií letí vpřed. Pokud se za takové situace více než miliarda lidí zastupovaná jedinou vládou začne chovat dominantně, riziko konfliktních situací exponenciálně stoupá.
Mohla by se tak chovat Indie, ale její potenciál, historie ani filozofická podstata tomu nenahrávají. Podobný smířlivý postoj k životu zastávala předlouho také Čína, ale vidina bohatství, moci, lákadel průmyslové revoluce a konzumu její tradiční pohled na svět a vlastní místo v něm postupně mění. Následuje tak příklad ostatních ideově příbuzných asijských společností – Japonska a Koreje. Čím více s tím však váhala, tím dravěji dnes postupuje.
Chyb se ale může dopouštět každý. I zdánlivě vysoce uvědomělá a našlápnutá Čína. Především pokud propadne přílišnému okouzlení a euforii nad vlastními úspěchy. Tyto úspěchy totiž nejsou tak zcela její vlastní. Přispělo k nim mnohé další včetně řady vnějších faktorů.
Postupimský úder
Proč tak skeptické úvahy? Krátce a tvrdě řečeno, Čína si koleduje o vypovězení války. Premiér Li Kche-čchiang svým nedělním projevem v Postupimi udeřil na velmi choulostivé místo poválečného uspořádání ve východní Asii, když odtud uplatnil nároky nejen na Tchaj-wan, ale také na souostroví, jehož ústředním bodem je Okinawa s nejdůležitější americkou strategickou základnou v oblasti. Toto souostroví tvoří bránu do Tichého oceánu z mělkého uzavřeného Východočínského moře, kde Čína musí udržovat převážnou část svých námořních sil. A o to právě jde – o bránu, bez jejíhož otevření Čína chtě nechtě zůstane regionální, nikoli globální mocností.
Pokud Číňané vznášejí tyto požadavky právě nyní, činí tak zcela vypočítavě. Otázkou zůstává, zda též dostatečně uvážlivě. Svět má problémy, mocenští konkurenti Číny dokonce velké. Čína tedy kuje železo, dokud je žhavé.
Svět vedví
Peking by ale neměl zapomínat, že svět se od druhé světové války změnil a usiluje především o to, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. Jestliže čínská vláda svou politikou dvojího systému ignoruje základní přání strůjců jejího skokového pokroku, vytváří bohužel příčinu trvajícího rozdělení světa na dva zcela protikladné ideologické tábory, což bývá hlavním důvodem k rozpoutání násilí.
Čína už si velmi dlouho nevyzkoušela postavení světové velmoci. Chybějí jí příslušné zkušenosti, těžko hledá způsob, jímž by se měla chovat. Navíc se zdá, že ji rychle vydělané peníze spíše kazí. Ostatně jako každého.
Autor je publicista
Čtěte také:
