Evropská unie na summitu Východního partnerství v Rize potvrdila úmysl vypomáhat postsovětským republikám při budování demokracie a právního státu. Bude toho zřejmě zapotřebí, protože Ruskem, které si nadále osobuje právo na sovětskou sféru vlivu, se šíří přesně opačné tendence, alespoň pokud jde o občanské svobody a pluralitu politického systému.
V rámci Východního partnerství bude v první řadě zapotřebí uspokojujícím způsobem vyřešit konflikt mezi Kyjevem a proruským Donbasem, aby nehrozil plný návrat války. V něm se, ač zdánlivě utajeně, silně angažuje Rusko.
Dokonce do té míry, že NATO se obává opevňování ruských hranic jadernými zbraněmi připravenými k rychlému použití. To by totiž mohlo znamenat i přípravy Ruska k otevřené vojenské intervenci západním směrem, kde by jaderné odstrašení sloužilo jako štít.
Přičemž ze slov NATO o nutnosti být schopen příslušné jaderné odvety vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Že by se nakonec napříč Evropou znovu zatahovala železná opona?
Řada vyjádření vrcholných představitelů na východ od nás to naznačuje. Jako v případě ruského prezidenta Vladimira Putina při projevu k oslavám sedmdesátého výročí konce druhé světové války: „V posledním desetiletí byly základní principy mezinárodní spolupráce spíše ignorovány. Snažili jsme se předejít vytvoření unipolárního světa, ale nyní opět vidíme rozdělování světa na sféry vlivu.“
Tak pravil Putin u příležitosti nevídané přehlídky ruských vojsk, které se účastnili i čínští kolegové. Právě Čína je tím partnerem, který ruské představy o rozbíjení světové unipolarity sdílí a naplňuje.
Protichůdná poslání
„Dnes je Čína naším strategickým partnerem,“ řekl také prezident Putin, který hostil svůj čínský protějšek. Jejich partnerství prý do budoucna počítá s vytvořením „společného ekonomického prostoru na celém eurasijském kontinentu“. Při vědomí totalitní podstaty politických systémů obou zemí bychom to vše mohli označit pomalu za obdobu deklarace komunistické internacionály.
Protichůdnost poslání vztahů Východního partnerství vůči někdejšímu partnerství EU–Rusko se tím zvýrazňují. Pokud se tedy bude příští měsíc posuzovat prodloužení hospodářských sankcí vůči Rusku jako nástroj ochrany Ukrajiny před ruskou agresí, pak se jejich odvolání zatím zdá být rozporu se zdravým rozumem.
Otázkou ale je, jak dlouho bychom se měli politiky hospodářské izolace držet a jaké podmínky jejího zrušení bychom si vůči Rusku mohli klást. Jistě jsou sankce na místě do chvíle, než Kyjev dospěje k nějakému trvalému politickému řešení s rusky hovořícím Donbasem. Hospodářské sankce se sice mohou projevit jako účinný prostředek k hašení válečných požárů, ale k prosazování politických cílů v Rusku příliš neposlouží, spíše naopak.
Škody a užitek
Z toho důvodu bude dobré ekonomické i společenské styky mezi unií a Ruskem co nejdříve uvolnit a oživit, ovšem podle přísloví Důvěřuj, ale prověřuj. Politici by přitom rozhodně neměli váhat s kritikou stavu ruské politiky a státu. Pokud jde ale o stav občanské společnosti v Rusku, tam je třeba vidět, že unijní sankce nepochybně páchají více škody než užitku, protože v důsledku v Rusech podporují nárůst extremismu a xenofobie.
Autor je publicista
Čtěte také:
Rusko chystá společné cvičení s Čínou a Indií
Rusko pokračuje ve zbrojení, chystá obnovení výroby dálkových bombardérů
Krize zpomalí modernizaci ruské armády, Moskva pořídí méně tanků Armata
