Západní aliance vedená Francií, Spojenými státy a Velkou Británií nyní spřádá variantu „libyjského řešení“ občanské války v Sýrii. Jejím kořenem se přede dvěma lety stala neochota režimu prezidenta Bašára Asada vést s opozicí dialog o přechodu k demokratické formě vlády.
Příčin, proč Asad dosud neskončil stejně jako Muammar Kaddáfí, je vícero. V prvé řadě jeho pevnější loajalita vůči vlastním mocenským stoupencům Rusku, Íránu a Číně. Tyto mocnosti proto Sýrii střeží mnohem bedlivěji než vrtkavou Libyi a červené linie, za něž nechtějí Západ pustit, narýsovaly mnohem pečlivěji. Silně vyhraněná pozice mocných syrských spojenců byla asi hlavní příčinou, proč se dosud Západ zdráhal syrské prodemokratické opozici pomoci silou.
Zbraně a schopnosti
Červené linie ale existují i na druhé straně. Asadův režim, na rozdíl od bývalého iráckého souputníka Saddáma Husajna, skutečně disponuje zbraněmi hromadného ničení. Především chemickými. A také schopnostmi jejich operativního nasazení. Pokud tedy na předměstí Damašku 21. srpna vybuchla hlavice s nervově-paralytickým plynem, rozezvučely se na Západě všechny alarmy. Byla překročena jeho červená linie.
Skutečnost, že u Damašku zabíjely chemické zbraně, už nelze vyvrátit. Okolnosti incidentu, na nichž závisí důvěryhodnost příslušné reakce světových mocností, však od počátku připomínají spíše záměrnou provokaci než náznak odhodlání prolamovat obtížné úseky frontových linií syrské občanské války.
Zásadní okolnosti
K úniku nervově-paralytického plynu došlo během dělostřelecké palby syrských pravidelných jednotek na pozice rebelů. Rusko, které je do aktivit Asadových vojsk více než dobře zasvěceno, bezprostředně poté tvrdilo, že šlo o týž typ rakety s chemickou hlavicí, jaká byla užita povstalci letos 19. března. Západní mocnosti, Francie mezi prvními, obvinily z nasazení chemických zbraní jednoznačně syrská vládní vojska, proti nimž má proto směřovat příslušná vojenská odveta.
Můžeme spekulovat i nad tím, zda nešlo jen o prosté pomýlení na nižším stupni velení syrských pravidelných sil, o zasažení chemického arzenálu skrývaného rebely či skutečně o záměrný čin některé z povstaleckých frakcí, které se trvale a důrazně dožadují výraznější podpory Západu. Svá želízka v ohni syrského konfliktu mají i neoosmanští Turci stejně jako arabští monarchové. Pohnutky k případné provokaci mohly být velmi různorodé.
Jisté je jen to, že chemické zbraně u Damašku skutečně zabíjely. Jedinou cestou, jak opakovanému zabíjení chemickými arzenály zabránit, je válku v Sýrii ukončit. Zbývá rozlousknout otázku jak.
Ruské výzvy ke svolání mezinárodní mírové konference nikam nevedou a stávají se jen stále zjevnější zástěrkou snahy získat pro Asadův režim čas ve víře, že se povstalci vyčerpají. Na druhé straně americké námořní a letecké síly, hlavní arzenál Západu, naznačují sice připravenost zasáhnout, ale jen omezenými vzdušnými údery. Problémem je, zda to bude dostačující a jak takovou akci obhájit před pohledem mezinárodního práva. Váhání se projevuje na všech stranách.
Syřané a svoboda
Pro Západ by bylo chybou nechat se vnitřním konfliktem v Sýrii vmanipulovat do pozice, v níž by před světovou veřejností ztrácel důvěryhodnost. Už válkou v Iráku se postavil na hranu, když k jejímu ospravedlnění užil zjevnou lež o hrozbě iráckých zbraní hromadného ničení. Nechme Syřany vybojovat si svou svobodu. Nechť jim v tom každý pomůže tak, jak mu velí svědomí. Klíč k řešení problému však zůstává v Sýrii samotné.
Autor je publicista
Čtěte také: