KLUB EX - V honosné vile v Jablonci nad Nisou, dnes domovem podniku jménem Klub Ex, najdete všechno. Vedle rozměrných sálů, kde frčí disko, přes komornější prostory pro klidnou večeři při svíčkách ve dvou až k řadě salonků, v nichž lze oslavit promoci, zapít svatbu nebo jen v uzavřené společnosti posedět, pojíst a popít.
Noblesní prostředí ražení až aristokratického, filigránské štukové zdobení stropů, krejzlíkovitě nakadeřené vyřezávání na komodách. To všechno najdete v Klubu Ex v Jablonci nad Nisou. Také spoře vybavený sál, aby decibely rozvášněné davy nenapáchaly příliš škod. Kde ale, proboha, máme najít tu hospodu s prý nedostižným prazdrojem a ryzí atmosférou?
To jsme si říkali, prodíravše se jednotlivými místnostmi vzhledu spíše bohatého měšťanského domu než „lidovky“, kde plzeňské teče proudem a řeči se mluví halasněji a odvážněji, než je zvykem. Když však během sestupu do nižších podlaží k nám právě takové řeči počaly pronikat se stále vyšší intenzitou, prokládány břeskným cinkotem skla, pochyby zmizely. Zcela dole potom, kdy nám bylo vstoupit do té jedině správné a hledané místnosti – vlastně celého shluku místností, v tu ránu bylo vše jasné. Jediný pohled stačil k tomu, abychom pochopili, proč se Klub Ex, jablonecký podnik na samém okraji města, vyšvihl na třetí příčku průvodce plzeňskými pivnicemi Kam na pivo. Bronzovou medaili mu přiřklo 566 hostí. Hostí povýtce nadmíru spokojených, jak se má ukázat vzápětí.
Osvětlení spíše intimní
Dlouhý bar, tlumeně osvětlený jen tolik, aby si hosté viděli do očí a mohli zhlédnout výši hladiny ve svých sklech. Bohaté členění a spousta polic situovaných tak, aby se stojící na ně pohodlně zavěsil loktem a svůj ležák měl těsně u ruky, takový je výzor vstupní části lokálu. Mimochodem, části nejvíce naprásknuté žíznivými a čerstvých vyprávěnek chtivými štamgasty. Další tři – možná čtyři – sálky, nevím už přesně, ty zase kopírovaly onu dnes už téměř nezachytitelnou atmosféru kuchyní našich babiček. Židle, každá jiná, spolu se stoly, pyšnícími se nahými, doběla vydrhnutými deskami. Zelenkavé přítmí, obstarané kuželovitými širmy lahvového odstínu dalo poznat jen tolik: na každém ze stolů byla jasně viditelná cedulka „Reservé!“.
Ti šťastní, na které se dnes dostalo, se už radili nad lístkem, plným atraktivních krmí, nebo se pro začátek ládovali zdejší specialitou, studenou mísou zvíci slušně velkého kola formanského vozu. Všude navíc proteplovalo atmosféru obložení stěn z dvojího dřeva, možná záměrně patinovaného tak, aby místnostem propůjčilo vzhled hodně frekventovaný, „jetý“ staletími. Výčepní se vpodvečer chytil pípy a od té doby se jí pustil jen proto, aby pomohl taktak stíhající obsluze nebo šířil barem náladu věci znalého optimisty. S těmi, kdo stáli přímo proti, si stačil vyměnit více či méně lechtivý vtip a mezitím posílal na plac desítky a desítky piv, jedno jako druhé.
Obsluhující slečna roznášela jak jídlo, tak pivo s uměřenou, lehce provokující dávkou koketérie, která jako nic jiného povzbudí chuť na jeden či dva další „škopky“. Nechci počítat, kolik půllitrů a talířů za večer rozdala, doposledka však měla pro každého úsměv, roztomilý a vůbec ne hraný. V nejlepším smyslu slova myšleno nalezla přesně tu dávku mírné smyslnosti, která nevyzývala ani neurážela, aniž by také provokovala k neuváženým činům v mysli mnohých možná doutnajícím.
Labužník, ne pijan!
Ve stále stoupající euforii, kdy s každým dalším lokem opravdu báječně ošetřeného piva – nemluvím jen o dvanáctce Pilsner Urquell, čepují zde i oba „gambáče“, tedy „plnotučný“ i „řídký“, a samozřejmě i černého kozlíka – byly girlandy smíchu, vybuchující v lokále hlasitější a delší, objednávky dalších piv poté častější a četnější. Není proto divu, že majitel restaurace každou další rundu roznášeného hroznu půllitrů doprovázel jen se skromně utajovanou pýchou spokojeným úsměvem „pod fousy“.
Je jistě lichotivé vidět, kterak se roky shánění, přemýšlení a práce zúročují. Navíc ve výsostně přátelské náladě stále početnější skupiny rozradostněných pijáků – pivních labužníků. Pozor, nezaměňovat s pijany! Ti zde k vidění nejsou, alespoň dnes ne. S úsudkem ještě neutopeným v řízném ležáku, otevírám průvodce Kam na pivo, abych i zde popasoval svůj názor s „hlasem lidu“.
Kvalita piva – známka 4,5. I Klubu Ex unikla – bráno pouze podle této kategorie – první desítka. Nepochopitelně, já bych rozhodně šel při známkování hodně vysoko. Ne snad proto, že bych nepil lepší pivo, to ano. Ale všechny zde nabízené značky vykazují stejně vysokou vyrovnanou kvalitu a péči. Snad i proto je zde poměr vyčepované desítky a dvanáctky zhruba „fifty-fifty“, což je málokde ke spatření. Pro mne se, alespoň pro tento večer, hustá pěna na mé sklenici dotýkala stropu, to jest téměř sahala k hranici pěti bodů.
Služby – známka 4,4. Právem dobré hodnocení, přístup personálu i lehce uvolněný způsob obsluhy, ovšem při zachování hranic a s postřehem pro potřeby lokálu, to vše plně odpovídalo orientaci i úrovni tak, jak podnik sám sebe prezentuje. Vzhledem k vytíženosti obsluhy a přitom její neustálé vstřícnosti a přehledu o stavu piva na place, bych však přece jen ještě nějakou tu desetinku přihodil.
Prostředí – známka 4,3. To je mi, s prominutím, málo. Takový náboj originality, přátelského sbratření konzumentů, jejich splynutí s davem a tolerance k občasným, byť velmi řídkým pauzám při náporu na výčep, to je více než sympatické. Nálada si tu podmaní i toho, koho bolí všechny zuby. Kouzlo typické hospody se nepodbízí, ale je zde stále přítomné a v druhém plánu jasně patrné všem. Nevím, co se tu děje jindy, dnes bych však dal alespoň 4,5 bodu.
Kuchyně – známka 4,4. To je podle mého taxa odpovídající. Vedle pikantních „pobídek žízně“ v podobě různých drobností k pivu, vedle už debatované studené mísy, čerstvé a voňavé, zde mají i kolena – moc se jimi však nechlubí, prý je má každý – ale také bohatý výběr rozličných plnohodnotných jídel. Ve vyhovující kvalitě, dostatečném množství a servírovaných v odpovídajícím čase. Což přitom, jaký tu panuje masakr, není vůbec snadné.
Vyžití – známka 4,2. I když má vyžití hodnocení vysoké, zaslouží si více, myslím si. Každý odejde s pytlem dobré nálady a pozitivní energie, za kterou nemohou jen vypitá pivka, ale celý komplex péče, jaká je tu hostu věnována. Neviděl jsem nikoho se jen trochu zamračit, nikoho, kdo by lál personálu, kdo by ohrnoval nos nad půllitrem. Ba co víc, chodí se sem i randit! A každý, odcházeje, slibuje další návštěvu, nejlépe hned zítra. Nebylo proč nevěřit. To přece stojí za víc než známku 4,2.
Klub Ex v sobě optimálně skloubil ty nejlepší vlastnosti klasické české pivní hospody s náladou – a částečně i vzorem – staletími prověřenými tradicemi irského pubu. Tedy dvou z nejvyšších škol pivní kultury vůbec. Že jde o spojení životaschopné a navíc potěšující, o tom svědčí neustále plný dům i bezbřehý optimismus drtivé většiny všech, kdo sem kdy vstoupili. Byť třeba jen jednou.
Nemohu na závěr nezmínit, že to je jen a jen již řečeným hýčkáním hosta. Nikoliv výhodnou lokací, podnik se nachází hnedle za městem, téměř na břehu přehradní nádrže. Ani cenou piva. Ta se pohybuje nad průměrem hladiny ve městě obvyklé, posuďte sami. Za půllitr Urquellu tu necháte celé tři pětky.
