Mít uhlí je lepší než mít peníze, prohlašoval v minulém čísle týdeníku Euro uhlobaron a vinař Jan Dienstl. Na první pohled pozoruhodné tvrzení. Je uhlí skutečně tak dobrá investice, jak tvrdí? A platí to i pro jiného investora než toho, který vlastní důl? Rozhodli jsme se prověřit Dienstlovo tvrzení jednoduchým testem: na stejnou startovní čáru jsme vedle sebe postavili zlato, které je považováno za ochránce hodnoty, akcie, tedy agresivnější investici, a právě uhlí.
Výchozím bodem pro naše modelové dostihy se stal rok 1994, kdy končila druhá vlna kuponové privatizace. Startovní částkou 30 000 korun, tedy průměrná účetní hodnota odstátněného majetku, který v prvním a druhém kole připadl na každého, kdo se rozhodl zúčastnit kuponové privatizace. Za tuto sumu jsme pak nakoupili pražskou burzu, kde je naším vodítkem index PX (počítáme tedy zhodnocení akcií a opomíjíme dividendy), zlato a uhlí. U komodit přitom vycházíme ze světových cen, které dle tehdejšího kurzu počeštíme.
Start – a do vedení se překvapivě dostává uhlí (viz spodní graf). Ještě překvapivější je, že v něm setrvá až do roku 2002. Poté domácí burza, která na konci minulého století přežila klinickou smrt a na začátku nového se dočkala dopingu v podobě rychlého růstu ekonomiky a celosvětového zájmu o žhavého adepta na vstup do EU, nasadila k trháku. Její aktivitu nicméně výrazně zchladila globální krize; ta sice přidusila i uhlí, ale to se vcelku rychle oklepalo. K druhému krizovému dnu ho ale na konci desetiletí pošle boom amerického plynu z břidlice. I tak uhlí nabízí po osmnácti letech zdvojnásobení původně vložené částky a bere druhé místo.
Zlato v našem virtuálním závodě vítězí.
Cihla za třicet tisíc korun v roce 1994 by před dvěma lety stála bezmála 90 tisíc. Po loňských brutálních výprodejích sice přišlo zlato zhruba o třetinu hodnoty, ale i to je na takzvanou defenzivní investici, která má sloužit hlavně k tomu, aby člověk kvůli inflaci nebo kolapsu trhů nepřišel o majetek, hodně slušné. Naopak snad až nemravně nízká je prémie vyplácená pražskou burzou. Ta jako by potvrzovala status neživého trhu, který jí přiřkli mnozí komentátoři a nakonec i sami obchodníci. Nic na tom nemění ani fakt, že český akciový trh nabízí spíše obranu, tedy pomalejší, ale stabilnější růst. Akcie jsou rizikovým podnikem a za to se investorům tradičně platí; ne však v Praze.
Otázkou také je, jestli uhlí nedrtí akcie i na globální scéně. Do spodního grafu jsme právě proto dodatečně dosadili vývoj indexu S&P. Odpověď není třeba rozebírat – 30 tisíc korun vsazených na americké akcie v roce 1994 se během dvaceti let více než zpětinásobilo. Z čistě investičního hlediska tak jasně vítězí nad Dienstlovým uhlím.
Platí to ale i v extrémně dlouhém horizontu, se kterým pracuje nejen současná generace, od níž se čeká dlouhověkost? Ohlédnutí zpět něco málo napoví. Například že na počátku krize, kdy se lidé zbavovali papírových investic a hledali hmatatelná úložiště hodnoty, uhlí burzu poráželo. Přispíval k tomu surovinový supercyklus tažený Čínou a dalšími rychle rostoucími giganty. Tomuto vývoji učinily přítrž až roztočené tiskárny Fedu a zmíněná plynová revoluce. Překvapením horního grafu, který ilustruje, o kolik by se daná investice od roku 1971 zhodnotila, je tak drahý žlutý kov.
Zlato se dlouhodobě drželo v našem pomyslném investičním půlmaratonu i maratonu v popředí. Na půlce sice nakonec podlehlo nadopovaným americkým akciím, ale dlouhý závod s přehledem vyhrálo. Těžilo přitom zejména z přesvědčení, že jde o stabilní investici.
Podobné pověsti se těšilo i uhlí, technologická revoluce to ale – hlavně v Americe – mění.
Dokud tedy vírou ve zlato nezamává podobný vývojový skok, bude asi platit zlato nad uhlí.
Graf
Vývoj cen zlata, uhlí a akcií
(v %, 1970 = 0)
Zhodnocování 30tisícové investice (v Kč)
O autorovi| Roman Chlupatý • spolupracovník redakce
