Pro hvězdy mezi architekty, slavné a uctívané tvůrce, jejichž díla se stávají architektonickými ikonami a turistickými lákadly, se v angličtině občas používá označení starchitects. Nejlepším místem k pozorování těchto zvláštních nebeských úkazů je dnes Čína. Skoro všichni věhlasní architekti totiž v Číně zrovna něco staví nebo se stavět chystají. Ale zdaleka ne všechno, co se na poli architektury v Číně děje, připomíná nebe.
Olympijské hnízdo
Již nyní v Číně stojí řada pozoruhodných staveb, a který z nových mrakodrapů je aktuálně tím nejvyšším, se nikdy docela přesně neví. K opravdu přelomovým stavbám se však většinou teprve začínají hloubit základy. Hotovy by měly být nejpozději do roku 2008, kdy bude Peking hostit olympiádu. Co všechno můžeme čekat, výmluvně ilustruje olympijská basketbalová hala. Bude vybavena venkovní televizní obrazovkou přes celou stěnu a i tak je považována za spíš méně zajímavou z plánovaných staveb.
Největší atrakcí olympijského Pekingu má být hlavní stadion podle návrhu švýcarského dua Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Projekt byl vybrán v mezinárodní soutěži v létě 2003 a záhy si vysloužil přezdívku Hnízdo. Svou konstrukcí totiž připomíná obří ptačí obydlí z propletených větévek a stébel trávy.
Původní projekt, který počítal s otevírací střechou, musel být loni pozměněn a zjednodušen, protože rostoucí cena oceli a stavebního materiálu jej výrazně prodražila. Během pouhých šesti měsíců od zahájení výkopových prací odhadované náklady vzrostly z 360 na 420 milionů dolarů. Stadion by měl být schopen standardně pojmout 80 tisíc diváků.
V jeho těsném sousedství má vyrůst jiná podivuhodná architektonická kreace - plavecké centrum od australského ateliéru PTW. Půvab této krabicovité stavby, často uváděné pod názvem Vodní kostka, je v unikátní konstrukci jejího pláště. Bude tvořen ze speciálního průsvitného teflonu a jeho nosná kostra připomíná strukturu bublin vodní pěny.
Teflonový plášť, který bude fungovat i jako projekční plocha, nicméně není jen vizuálně atraktivní, ale bude prý také schopen akumulovat solární energii pro vytápění bazénů. Stavba, jejíž cena je odhadována na 100 milionů dolarů, by měla být hotova již koncem příštího roku. Kromě plaveckého centra uspěl ateliér PTW také v soutěži na olympijskou vesničku. Rozpočet tohoto projektu je dalších 230 milionů dolarů.
Mezi televizí a operou
Možná vůbec nejambicióznější stavbou současnosti je projekt nové centrály čínské televize CCTV s rozpočtem okolo tři čtvrtě miliardy dolarů. Loni v létě sice světové agentury informovaly, že čínská televize od projektu pravděpodobně odstoupí poté, co jej kritizovali nejvyšší straničtí představitelé (magazín E8, září 2004), podle posledních zpráv se ale přece jen stavět bude.
Jde o jakýsi obří oblouk či několikrát zalamovaný mrakodrap, který se ve výšce okolo 160 metrů ohýbá a znovu vrací k zemi. Jeho autorem je nizozemský architekt Rem Koolhaas. V nové budově CCTV bude pracovat na 10 tisíc zaměstnanců a na rozdíl od nynějšího sídla televize by měla být více otevřená veřejnosti. Koolhaas o projektu hovoří jako o pokusu nabídnout jiný model korporátní architektury, než který reprezentují mrakodrapy.
Zatímco projekt CCTV je stále teprve v přípravné fázi, neméně futuristicky vyhlížející budova Národního divadla by měla být hotova již letos v říjnu. Francouzský architekt Paul Andreu, mimo jiné autor haly pařížského letiště, jejíž klenba se loni v květnu zřítila, ji navrhl jako obří dóm ze skla a titanu, v jehož nitru jsou tři samostatné sály o celkové kapacitě 6200 míst. Oválná budova divadla stojí na ostrůvku uprostřed umělé vodní nádrže, takže přímo k ní se člověk vůbec nedostane. Dovnitř se vchází podzemní chodbou pod hladinou jezírka.
Národní divadlo bylo v roce 1999 jednou z prvních velkých veřejných staveb, jež byla svěřena západnímu architektovi. Andreu tehdy musel čelit velmi silné kritice, zejména když vyšlo najevo, že náklady se vyšplhají vysoko nad plánovaných 170 milionů dolarů. Architekt byl obviňován, že je při soutěži záměrně podhodnotil. K loňskému červnu stavba údajně stála již 603 milionů dolarů.
Architektonický imperialismus
Kritické hlasy jsou ovšem slyšet i na adresu ostatních zmiňovaných projektů. Kritici upozorňují nejen na vysoké náklady plánovaných staveb, ale také na to, že čínští architekti, byť každý ze zahraničních ateliérů musí mít čínského partnera, nedostávají zdaleka srovnatelné příležitosti. „Nejsem proti novým myšlenkám a nekonvenčnímu designu, to je naopak to, co potřebujeme. Čína ale není tak bohatá, aby jí nemuselo záležet na nějakých pěti miliardách juanů,“ citoval list China Daily kritiku respektovaného čínského architekta Wu Liang-jonga na adresu Koolhaasova projektu CCTV.
„Čínská města se změnila v pokusné zóny pro zahraniční architekty, a to nejen ty významné, ale i pro druhořadé a třetiřadé tvůrce,“ nechal se též slyšet Wu Liang-jong. Čínští architekti sice možná nemohou v soutěžích konkurovat osobnostem, jako je Koolhaas, nicméně přístup developerů i u méně významných projektů je prý takový, že raději najmou kohokoliv ze zahraničí, než aby se pokusili najít si domácího tvůrce. Často také jdou jen po jménech a myšlenky avantgardních architektů, které si najímají, jim jsou ve skutečnosti cizí. „Lidi za mnou chodí a ptají se, kdo jsou nejlepší architekti v Americe nebo v Evropě? Kdo je nejslavnější? Najmou si je, a přitom, myslím, vůbec netuší, co od nich mohou čekat,“ popsal své zkušenosti v New York Times architekt Jung Cho-čchang , který se do Číny vrátil po letech strávených ve Spojených státech.
Druhou stránkou téhož je, že najatí architekti jsou potenciálním klientům představováni jako ty vůbec největší hvězdy. Zástupce pekingské realitní společnosti Modern Investment Group například redaktora New York Times přesvědčoval, že rakouští architekti Baumslager a Eberle, jejichž výstavu jsme mohli nedávno vidět v Praze, patří do stejné „ligy“ jako Le Courbusier, Mies van der Rohe nebo Frank Lloyd Wright.
Ještě temnějším aspektem čínského stavebního boomu je, že za oběť novým stavbám padají celé historické čtvrtě. Mnohdy nejde o příliš hodnotnou architekturu, v Pekingu však byly kvůli olympiádě srovnány se zemí i celé bloky takzvaných hutongů, tradičních jednopatrových domů s nádvořími, ve kterých po staletí žily celé rozvětvené rodiny.
Na každou architektonicky zajímavou stavbu navíc připadá mnohem více těch hloupých a nezajímavých. Velmi názornou představu dává například stránka www.badarchitecture.org. „Celý ten poprask kolem špičkové architektury v Číně mi připadá skoro jako vtip, protože množství té špatné architektury je takřka nekonečné,“ konstatuje zakladatel stránky Jeremy Wingfield.
To je ta Praha
Česká čtvrť v Šanghaji se našinci musí jevit jako trochu obskurní projekt, o současné Číně však vypovídá možná víc než co jiného. Čínský developer pan Tchu Chaj-ming v roce 2002 navštívil Prahu a zalíbila se mu natolik, že se rozhodl ve svém rodném městě vybudovat její kopii. „Navštívil jsem mnoho zemí. Ale jak jsem vstoupil do Česka, tak mě hned upoutala nádherná starobylá architektura. Jsem realitní magnát, proto mě to také velmi zajímá. Vyfotil jsem zde asi několik desítek filmů,“ popsal své zážitky z první návštěvy Prahy pan Tchu Chaj-ming pro české vysílání čínského rozhlasu.
Ve spolupráci s Obcí architektů si k realizaci své vize vybral architekty Petra Frantu, Vlada Miluniče, Karla Doubnera, Martina Chválka a Petra Fuchse. Milunič, mediálně známý spoluautor Tančícího domu, však krátce po podpisu smlouvy na realizaci první fáze výstavby od projektu odstoupil. Do další fáze - první část je nyní krátce před dokončením - nakonec z celé pětky půjde jen architekt Karel Doubner, jehož bytové domy nejvíce odpovídají představě pana Tchu Chaj-minga.
Česká čtvrť se rozkládá na ploše asi 110 tisíc metrů čtverečních na místě bývalého dostihového závodiště. V ohrazeném areálu se bude nacházet 40 vil a 42 bloků čtyř- až devítipatrových domů. V každém bytě je sice počítáno s pokojem pro služku, na čínské poměry však prý nejde o žádný výjimečný luxus. Nájemci mají být příslušníci šanghajské střední třídy. Celkovým rozsahem a charakterem se projekt podobá mnoha jiným bytovým komplexům. Zvláštní je tím, že fasády domů jsou pojednány tak, aby evokovaly různé historické slohy, a že architekti se mu snažili vdechnout alespoň něco z urbanismu a atmosféry českých měst.
Z architektonického hlediska se to celé podobá tomu, jak se v Evropě stavělo na konci 19. století. Na dispozičně jednotné domy jsou nalepené historizující fasády, které čerpají tu z gotiky, tu z baroku, tu z kubismu. Architekt Doubner se tomuto srovnání nikterak nebrání. Podle něj se Čína dnes snaží dohnat to, co nestihla tehdy. „Číňané mají plné právo si dotvořit historii, která jim chybí. Stejně jako si Američané postavili v New Yorku gotickou katedrálu sv. Patrika, tak je také potřeba postavit takovou katedrálu v Šanghaji,“ prohlašuje.
Projekt je navíc podle něj na čínské straně vnímán i v kulturní rovině. „My si to těžko dokážeme představit, ale tam skutečně funguje, že byznysmeni a politici přemýšlejí, co by mohli udělat pro větší slávu své země. Z jejich pohledu je tohle způsob, jak získat něco, co ještě nemají. Oni to berou i tak, že dají svým obyvatelům možnost podívat se na barok a gotiku, aniž by museli jet do zahraničí. Jenom v Šanghaji koneckonců žije víc lidí než v celé České republice a ne všichni mají možnost cestovat.“
