Farmáře poškozeného genetickou kontaminací ponechávají naši zákonodárci osudu
Do diskuse o geneticky modifikovaných plodinách brzy zasáhne sám produkt: sežere housenku, která ho chce napadnout, a vzápětí rozpráší svůj modifikovaný pyl, čímž ze svého okolí vymaže všechny konkurenty. Majitel útočného pole se může těšit na slibovanou veleúrodu a smát se na sousedy – zprvu se nic nedovědí. Až když je pak po sklizni vyhmátne kontrola. Limit pro „GMO free“ potraviny je velice tvrdý a geneticky kontaminovaným potravinám uzavírá cestu do obchodních řetězců orientovaných v GMO free stylu. A takovému ekofarmáři dokonce stačí k maléru jen malý závan; ten totiž musí mít na genetickém účtu absolutní nulu, jinak platí a třese se o licenci.
Evropská komise nejprve podlehla nevybíravému tlaku prezidenta Bushe a vlastnímu strachu z technologického zaostávání Evropy a zrušila moratorium na geneticky upravované produkty. Vzápětí, aby nevydala své země docela všanc bezhlavé genetické amerikanizaci, vydala prohlášení Mým národům o koexistenci různých způsobů zemědělského hospodaření. Čte se to jako pohádka a pohádkou to zřejmě navždy zůstane. V časech, kdy existují velice podrobné závazné evropské směrnice málem i na způsob podrbání za uchem, byl tento osvícený dokument vydán jen jako pouhé doporučení.
Přitom by stačilo, aby platily pouhé dvě větičky. První z nich říká: „Žádný způsob zemědělského hospodaření by neměl být v EU vyloučen.“ Vychází vstříc nejen dosud diskriminovaným GM produktům, ale na druhé straně i těm, které by tyto produkty chtěly už naznačeným způsobem diskriminovat. Druhá prostá a srozumitelná myšlenka zní: „Při zavádění nového typu hospodaření má odpovědnost za opatření zajišťující koexistenci ten zemědělec, který nový typ zavádí.“
Ačkoli nám Evropská komise napsala své rady právě v době, kdy Poslanecká sněmovna schvaluje odpovídající zákon, nezadupala při tom jako jindy a naši zákonodárci dělají jakoby nic. My přece máme svých starostí dost. Například s tím, že poslanec Pešán, který chce z rozhodování o GMO odstranit účast veřejnosti, trpí averzí vůči ekologickým občanským sdružením. Anebo se snahami dostat do zákona klauzuli, jež po žadateli o ekologickou informaci vyžaduje posouzení oprávněnosti vznášet takový dotaz. Což je v přímém rozporu s oběma zákony o poskytování informací, ekologickém i obecném, ale také s Aarhuskou úmluvou. K ní máme ovšem přistoupit teprve na stejné schůzi sněmovny…
Farmáře poškozeného genetickou kontaminací ponechávají naši zákonodárci osudu. Ani pojišťovna ho nepojistí. A tak mu zbude jediná volba – všeho nechat, nebo se soudit. Má ovšem mizivou naději na úspěch. Doporučované izolační vzdálenosti mezi poli se stejnou kulturou, ale různým zemědělským pojetím bývají proti zkušenostem příliš krátké. Pro to, aby se jen o něco vzdálenější majitel ze šlamastyky u soudu vysekal, jsou však dlouhé dost. Beznadějné rovněž je soudit se s více majiteli. Mohou to svádět jeden na druhého a není odborníka, který by určil, z kterého pole kontaminace přišla.
Na ekologického zemědělce čeká ovšem genetická past i při nákupu krmiv. Nebezpečí hrozí nejen u sóji, jejíž GM verzi je k nám povoleno dovážet, ale i u kukuřice, řepky i brambor, protože se nikdy neví, nebyly-li dovezeny nelegálně.
(Ovšem i obchodníci dovážející sem GM plodiny nebo výrobky z nich se musejí řídit přísnými regulemi. A podle údajů sledovaných ministerstvem zemědělství dokonce stále stoupá zájem o dovoz krmiv kategorie „GMO free“.)
Postoj ke geneticky modifikovaným organismům začal tváří v tvář prvním vážně míněným pokusům zabydlit je i do našeho života citelně rozdělovat společnost. Důvěra a nedůvěra ke GMO nabývá často emociální podoby. V takovém prostředí se velmi těžko hledá konsenzus a narušují se i ty struktury, která léta horko těžko přes naprostou názorovou rozdílnost fungovaly.
Kolem ministerských poradních komisí začínají sílit hlasy: „Svěřte GMO odborníkům!“ Samo genetické inženýrství je vskutku projevem pouze vysoce organizovaného ducha a běžný smrtelník nemůže do jeho tajů ani nahlédnout. Je třeba politovat ty vzdělané pány, jaké bludné představy si už museli v diskusích s veřejností vyslechnout. Nicméně je třeba zvednout hlas proti názoru: Nechte to jen na nich. Neboť i oni jsou zmítáni emocemi. Mají rádi ty své potvůrky, které vtisknou rajčeti krásu a pětinásobnou trvanlivost. A na druhé straně nejsou s to pochopit, že některým lidem mohou nejvíc chutnat nehnojené maličké šišoidy z otcovy zahrádky.
Ti pánové jsou taky jen lidé. A i když prý máme mnohem větší sestavu genetiků než třeba na Slovensku či v Maďarsku, je jich i tak málo a všichni se navzájem znají. Pracují pro věhlasné instituce, které tu či onde vypracovávají posudek či expertizu. Také pro komerční firmy. Někdy i soukromě. Pan ředitel společnosti Monsanto je hrdý, s jakou elitou české vědy tímto způsobem už spolupracoval. Rozhodování v tak vážných věcech se nevyplatí nechat jen na odborném souručenství. Ať do něj mluví vědci z jiných oborů i třeba jen poučení zapálenci z Greenpeace.
ČLÁNKY DO MAILU