Česká republika se v přístupových jednáních s Evropskou unií zavázala dosáhnout do roku 2010 osmiprocentního podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na celkové tuzemské spotřebě. Dosažení tohoto podílu však nebude zdaleka snadné. V současnosti tvoří asi tři procenta, z toho většina je pokryta výrobou vodních elektráren. Možnosti využití dalších obnovitelných zdrojů energie (OZE) jsou v České republice značně omezené – kapacita vodních toků je prakticky vyčerpána, energie větru není schopna garantovat dodávky bez výrazných výkyvů, využívání solární energie je teprve v počátcích.
O smyslech předpisů.
Realistickou cestou, jak dojednaného limitu dosáhnout, je proto spoluspalování biomasy a klasického paliva (uhlí) v tepelných elektrárnách. Tato technologie je plně v souladu se směrnicí Evropské unie 2001/77/ES, která řeší problematiku OZE. Také v České republice připravovaný Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů je se směrnicí zajedno, pokud jde o definici toho, co se považuje za elektřinu vyrobenou z OZE. Mimo jiné jde o „část elektřiny z obnovitelných zdrojů vyrobenou v hybridních zařízeních, které používají také konvenční zdroje energie“. Této definici tepelné elektrárny spalující biomasu odpovídají.
Ekologičtí aktivisté někdy poukazují na to, že spalování biomasy v tepelných elektrárnách není dostatečně „ekologické“. Smyslem předpisů podporujících OZE však není podpora výroby „ekologicky čisté“ elektřiny, ale doslova a do písmene „podpora využívání obnovitelných zdrojů energie“ a uchování nenahraditelných fosilních paliv budoucím generacím. Další aspekty dopadů výroby na životní prostředí (emise škodlivých látek) jsou řešeny jinými předpisy.
Uspořit uhlí.
Při spoluspalování biomasy v tepelných elektrárnách dochází k významné úspoře uhlí: v příštím roce by podle plánů ČEZ mělo být ušetřeno zhruba 97 tisíc tun uhlí. Výhodou technologie je možnost zužitkování odpadního dřeva, které nemá žádné jiné využití. V neposlední řadě má spoluspalování biomasy i ekologické aspekty: v moderním fluidním kotli dochází k hlubokému prohoření paliva a radikálnímu snížení zbytkových organických látek ve spalinách. Účinné filtry velkých elektráren navíc zaručují podstatně lepší zachycení zbytkových částic ze spalin, než mohou nabídnout drobné kotelny.
Nevýhodou biomasy je však její zatím omezená dostupnost a s tím související vyšší náklady na její zajištění. Významné náklady jsou spojeny i se samotným zaváděním spoluspalování v tepelných elektrárnách, které vyžaduje investičně náročné úpravy procesu zpracování paliva. Je proto namístě, je-li elektřina vyrobená z biomasy vykupována za zvýhodněnou cenu. Zvýhodněná cena se samozřejmě vztahuje jen na tu část elektřiny, která byla vyrobena z biomasy a která je přesně evidována. ČEZ je přitom jen jedním z mnoha výrobců, kteří mohou stanovených cenových podmínek využít. Takto rovné podmínky zatím nejsou zachovány vždy: současný návrh zákona o podpoře OZE penalizuje obnovitelné zdroje většího výkonu, konkrétně velké vodní elektrárny. Ty jsou vyloučeny nejen z podpory – což je v pořádku, protože tyto zdroje jsou natolik efektivní, že ji nepotřebují – ale i z kvót, které budou dodavatelé nuceni naplňovat.
Regionální rivalové.
Je pravdou, že pro menší odběratele dřevní štěpky se elektrárny ČEZ stávají konkurentem (EURO 51-52/2003). To však platí jen regionálně, protože biomasu není ekonomické dopravovat na velké vzdálenosti. Poptávka velkého a stabilního odběratele, jako je ČEZ, přitom může regionální trhy s biomasou rozhýbat a přilákat další dodavatele. Jak dobře ví každý student ekonomie, nedostatek nějakého druhu zboží (například biomasy) na trhu je obrovskou šancí pro nové producenty, aby na tento trh vstoupili. Hořekování nad nedostatkem dřevní štěpky je pouhým důkazem neznalosti tržních principů, nikoliv odrazem reálně existujícího problému.
Zájmem českých spotřebitelů elektřiny je jistě to, aby její cena v budoucnu dramaticky nerostla. Je proto správné zaměřit se na obnovitelné zdroje v oblastech, kde se nabízejí co nejefektivněji, bez nutnosti státních dotací a vysokých investic s nejistou návratností.
Je totiž evidentní, že spalování dřevní štěpky se v kapsách spotřebitelů projeví méně bolestně než například výroba elektřiny ve větrných elektrárnách. Jestliže bychom chtěli dosáhnout podílu „větrné elektřiny“ na celkové výrobě na úrovni šest procent, bylo by nutno uvést do provozu větrné elektrárny o celkovém výkonu 3000 MW. To by při uvažovaném instalovaném výkonu jedné elektrárny 1 MW znamenalo umístit do krajiny tři tisíce „větrníků“. Investiční náklady by dosáhly hrozivých 120 až 150 miliard korun.
Dopady na spotřebitelské ceny elektřiny jsou jasné. Z pohledu kapes domácností se využívání biomasy jeví jako příznivá cesta k naplňování ekologických závazků ČR.
