Nejúspěšnější polistopadový vinař Josef Valihrach hlásá právo malých vinařů na kvalitu i vyšší ceny
Nikomu jinému se to ještě nepovedlo. Josef Valihrach, menší vinař z moravského Krumvíře, se loni stal potřetí Vinařem roku, vítězem nejprestižnější domácí soutěže vinařů, pořádané Českým archívem vín. Vyhrál už v letech 2009 a 2010. Proto loni věřil spíš v úspěch konkurence. Pak se ale nejednou zvedl od stolu porotce John Salvy a všichni fotografové se začali obracet na Valihracha. Kolekce šesti jeho vín, dvou vyzrálejších červených a čtyř mladších bílých, získala titul potřetí.
„Už jsem věřil, že se stane něco neuvěřitelného,“ reagoval tehdy bezprostředně Valihrach.
„Bylo to hodně těsné. Opravdu. Konkurence byla nejsilnější, co jsem v soutěži zažil. Mohl jsem znovu vsadit na vyzrálá vína, ale záměrně jsem sáhl po těchto dvou, z nichž zejména Lena je novou a ještě nepříliš známou odrůdou.“ Nejen sladší Lena, kříženec odrůd Lipovina a Irsay Oliver. Méně známý a mladší je i Hibernal, víno vzniklé křížením odrůd Seibel a Ryzlink rýnský. Obě vína uspěla.
Ne každý ovšem s Valihrachem slavil. Vinařský fond, propagující v Česku za peníze vinařů i státu tuzemská vína, nevydal o Valihrachově vítězství jedinou zprávu. Nebylo to zdaleka poprvé. Valihrach totiž dlouhodobě kritizuje nejen Vinařský fond, ale i Svaz vinařů, že podporují hlavně velká vinařství. I proto založil v roce 2012 s dalšími menšími producenty konkurenční Vinařskou asociaci, jíž i předsedá. „Jsem natolik naplněný radostí, že mi ji to nemůže zkazit,“ popsal situaci v tuzemském vinařství po svém třetím vítězství.
Pořád se učíme Valihrachovo vinařství i prodejnu, sídlící v Kasnici vedle jeho rodného Krumvíře, najdete snadno. Ne podle prodejny samotné, ale podle sousedního sytou zelenou natřeného domu. „Zákazníkům vždycky říkáme: sídlíme vedle toho zeleného domu,“ usmívá se Valihrachův syn Josef, stejně jako zbytek rodiny pracující ve vinařství a současně studující brněnská práva. „Nevím, jestli budu tak dobrý jako táta, abych mohl pokračovat v tradici,“ vysvětluje studium s vínem nesouvisejícího oboru.
Prodejna trojnásobného vinaře roku vypadá skromně, typicky moravsky: jednoduchá police s láhvemi vín, pár prodejních doplňků a v Česku obligátní sud s pípami na stáčené víno. „Sudové víno z principu nechci, jenže u nás to bez něj nejde. Většinou ale stejně prodáváme lahvové a dražší víno,“ popisuje Valihrach tuzemskou realitu prodeje; i nejlepší vinař musí zákazníkům stáčet lacinější víno, přestože se svou produkcí dobývá svět. Některá Valihrachova vína stojí i přes 400 korun, dost nad hypermarketovou psychologickou hranici dvou set korun určující masový trend.
Ani světový úspěch ale v prodejně nepřehlédnete. Na zdech i ve vitrínách uvidíte diplomy za vína z celé Evropy, včetně vinařské velmoci Francie. Například v Maconu Valihrach získal druhou cenu na celosvětové soutěži sektů. „To mi asi udělalo největší radost,“ chlubí se skromně, „byla tam vína z celého světa a my se sekt teprve učíme.“ Sám Valihrach šumivá vína miluje, nejvíc alsaský crémant. Na důkaz lásky k těmto vínům mezi řečí zmíní, že o vánočních svátcích doma vypili sedmadvacet láhví šumivých vín. „Měli jsme vína z celého světa.
Porovnáváme je a učíme se. Jsme takoví experimentátoři,“ usmívá se srdečný a zemitý vinař, jenž jako by se za své úspěchy stále trochu styděl.
Musím být dražší „Ochutnáte? Leželo dva roky na kvasinkách,“ ptá se mě Valihrach a nalévá mi jeden ze svých sektů vyrobený z odrůdy Chardonnay. Chutná svěže minerálně a lehce kysele, podobně jako burgundský crémant. Láhev stojí 360 korun, tedy výrazně více než u nás dominantní Bohemia Sekt. „Já musím být dražší, když mi víno dva roky leží, takže je lepší a vyzrálejší.
Mám v tom peníze,“ vysvětluje Valihrach jeden z klíčových principů svého byznysu i úspěchu. Problém je, že většina naší vinné produkce funguje spíš opačně: za co nejvyšší cenu vrhnout na trh mladá, často nepitelná vína, především ta červená.
„On je pro mě symbol tradičního přístupu.
Nespěchá na víno a pouští ho na trh, až když je pitelné. Ukazuje, že to jde. Jen to je ekonomicky neatraktivní. U nás jsou největším problémem peníze a čas,“ říká o Valihrachovi moravský vinař, degustátor a obchodník s vínem Pavel Chrást. Jeho slova potvrzují i dvě červená vína z Valihrachovy loňské vítězné kolekce: cuvée Merlotu a Cabernetu Sauvignon 2008 a Cabernet Franc 2009 – na tuzemský trh zavalený často kyselou a trpkou produkcí v podstatě starší vína.
„U nás jsme zřejmě jediní, kdo pěstuje Cabernet Franc. Udělal jsem cuvée ve stylu bordeaux, ale ne proto, že bych si chtěl hrát na bordeaux. Zajímalo mě, jak takové víno uděláme u nás na Moravě,“ vysvětluje Valihrach.
Víno nyní prodává michelinská restaurace La Degustation Boheme Bourgeoise i pražský hotel Four Seasons. Podle Chrásta sice do našeho severnějšího klimatu Cabernet Sauvignon nepatří, přesto však Valihrachův přístup schvaluje. „Nesnaží se napodobovat jižní regiony,“ říká o jeho vínech, „to ani nemá smysl: když srovnáme náš Cabernet Sauvignon s tím z Bordeaux, tak se nám vysmějí.
Důležitá je snaha udržet autenticitu regionu, která se u nás vytratila.“
Když v roce 1989 s komunismem padlo i komunistické vinařství, jehož mnohé produkty neměly s vínem moc společného, nevěděli mnozí vinaři, jaké víno mají vlastně dělat. Nejen podle Valihracha se z tohoto šoku vzpamatováváme dodnes. Mnozí vinaři vysázeli odrůdy, které k nám nepatří. Nebo do svých i odrůdových vín přidávají laciné dovezené hrozny. Hojně se také přidávají výživné soli, cizí kvasinky a různá aromata. Nemálo vína tak stále chutná jako obávaný Sklepmistr.
Ostatně fáma, že do svých plnějších červených vín přidává hrozny z Jižní Ameriky, kde si prý koupil vinici, se mezi moravskými vinaři rozšířila i o Valihrachovi. „Já vím,“ usmívá se vinař hospodařící na dvaceti hektarech a produkující ročně do 50 tisíc litrů vína. „Vzniklo to tak, že jsme s manželkou stáli u krásné vinice v Argentině a já se zasnil, co kdybychom si ji koupili. Stála by totiž asi polovinu toho, co na Moravě. Vinici jsme nekoupili, nakonec jsme se u ní jen vyfotili. Tak to celé vzniklo.“
Snaha napodobit módní mohutnost, robustnost a navoněnost vín z jižních regionů vychází z poptávky zákazníků. Zatímco komunisté u nás vyhlásili v padesátých letech vinnou soběstačnost, čímž většinu vína odsoudili do kategorie moštu, nyní pocházejí zhruba dvě třetiny u nás vypitého vína z dovozu, především z Itálie.
Současně však u nás spotřeba vína stoupá: v roce 2000 činila zhruba třináct litrů na hlavu ročně, dnes jich vypijeme téměř dvacet. Podle Chrásta i dalších znalců se s konzumací pomalu zvyšuje i kvalita domácí produkce. I když čtyřicet let komunismu budeme napravovat ještě hodně dlouho. „Dobré tuzemské červené víno se k běžnému smrtelníkovi pořád téměř nedostane,“ dodává Chrást.
Valihrach demonstruje nebezpečí módních trendů na Francii. I světová vinařská velmoc (nyní objemem produkce druhá na světě po Itálii) se kdysi musela bránit módnímu ataku snazších aromatických vín z Nového světa.
Tradičně zarytí Francouzi si však udrželi svou vinařskou autenticitu, regionálně snad nejsložitější na světě. „Teď se jim to vyplácí,“ říká Valihrach, „i na Moravě se dnes začínáme vracet k tradici archivních vín, i když pomalu. Jsem ale rád, že jsme tohle neztratili.“ Uděl si titul „Jde o to, aby se do vína netahala politika.
Protože víno nemá být politika,“ vysvětluje Valihrach předloňský vznik Vinařské asociace se zhruba padesátkou členů. „Nejdřív šlo o zákon, který by po schválení zkomplikoval obchod s vínem. Teď nám nejvíc vadí přerozdělování peněz z Vinařského fondu, protože máme pocit, že ten systém zvýhodňuje větší vinařství. Bojoval jsem proti tomu od začátku, protože to je podpora neschopnosti. Navíc to mezi vinaři způsobilo spoustu nenávisti, i když se to mnozí bojí říct. Nevadí mi odvádět peníze, ale nechci je odvádět povinně ze zákona.“
Problém je, že víno je politika všude na světě, především kvůli zemědělským doreportacím. Ty Valihrach z principu nesnáší, na své víno si od státu nikdy nevzal ani korunu. Přesto musí Vinařskému fondu zaplatit z každého litru vína padesátník. Fond, který hospodaří se sedmdesáti miliony korun ročně a v jehož vedení sedí i jihomoravský hejtman a funkcionářský šampion Michal Hašek, za to má propagovat tuzemské vinařství; především plošnými reklamami na Vína z Moravy nebo Svatomartinské. Pocit, že svými penězi přispívá na reklamu velkých vinařů, nemá jen Valihrach.
Myslí si to i Chrást, jenž není členem ani Vinařské asociace, ani Svazu vinařů. A stejně tak i milotický vinař Tomáš Krist. Ten k tomu serveru iDnes.cz řekl: „Nás malých vinařů se nikdo neptá.
Vše se tady šije na míru pouze několika vyvoleným a fond jen parazituje na malých a středních vinařích.“ Valihrach to vidí jasně. „Když budu chtít reklamu, dám si k dálnici svůj vlastní billboard.
Nepotřebuju, aby to za mě dělal někdo jiný,“ obhajuje svůj postoj. „Vím, že teď mluvím proti sobě, ale proč by měl stát něco platit vinařům, a ne třeba zedníkům nebo novinářům? Já od státu nic nechci! A za to chci jen to, aby mě stát nechal na pokoji!“ Valihrach si vlastní billboard i zaplatil. A lidé přijeli. Nejlepší reklamou jsou ale podle něj stejně prestižní soutěže jako třeba Vinař roku, tedy vyrábět co nejkvalitnější vína. Zatímco sedíme v jeho prodejně, přišlo sem několik lidí. „Dočetli jsme se o vás na internetu, že jste vinař roku, tak jsme se stavili,“ hlásí jeden ze zákazníků. Aniž by víno znal, chce Lenu, víno z vítězné kolekce.
Prestiž vinaře roku vychází i z toho, že vína ve finále hodnotí skuteční nezávislí odborníci, včetně zahraničních nositelů ve světě nejuznávanějšího titulu Master of Wine. Na rozdíl třeba od Salonu vín, pořádaného valtickým Národním vinařským centrem (podle Valihracha se jeho činnost poslední dobou zlepšila), kde svá vína často hodnotí sami vinaři. Cestu do světa pak podle Valihracha otvírají úspěchy na francouzských soutěžích. Díky nim prodává vína do Německa a do Anglie.
Teď má dokonce prodat frankovku, ne příliš rozšířené víno typické pro severnější klima střední a východní Evropy, do Francie.
On sám zasedl v porotě Vinaře roku v roce 2011, kdy v soutěži neměl žádné vlastní víno. „Byla to pro mě ohromná škola,“ popisuje zkušenost. „Nikdy jsem nehodnotil víno s tolika odborníky najednou.
Jsou to dva dny, kdy se pořád mluví jen o víně. I jako vinař jsem to bral s pokorou, že se o víně něco dozvím. Jako vinař mám totiž na víno svůj pohled, a tito lidé mají zase jiný, protože sjezdili celý svět a můžou porovnávat.“ Naproti tomu vinařské soutěže, kde si vinaři sami hodnotí svá vína a pak si rozdělují ceny, jsou dost problematické. Podle Chrásta jde o širší problém.
„U nás pořád neexistuje adekvátní výchova a vzdělávání lidí, kteří by víno hodnotili profesionálně a nezávisle. Dodnes u nás nikdo nemá titul Master of Wine. Situace se proto hned tak nezlepší,“ dodává k tomu.
Nepodlehnout pokušení „Říká se, že nejlepší víno je to prodané.
U mě to neplatí. Víno mám jako koníčka.
Jako velkého koníčka,“ svěřuje se Valihrach na své vinici v kopcích nad Krumvířem.
V západu slunce se nad údolím válí částečně opar zimního odpoledne a částečně taky opar z vína, které jsme spolu od oběda vypili. „Tenhle pohled mám opravdu rád. Sem jsem si vyjel, když jsme naposled vyhráli Vinaře roku. Když jsme tehdy dostali titul, šel jsem, znovu přechutnal všechna svá vína a řekl si: Kurňa, tohle je dobrý! Bylo to jedinkrát, kdy jsem byl spokojený se všemi svými víny.“
I Valihrach měl prý nutkání následovat módní vinné trendy, případně vinařství rozšířit. „Nikdy jsem to ale neudělal a vyplatilo se mi to. Jsem pořád rebel i proto, aby moje děti mohly pokračovat v tom, co jsem já začal,“ říká. „Takhle jsem si dodnes uchoval kontrolu nad vším, co dělám. U nás je spousta vinařů, co říkají: jsme nejlepší. Nejsou, není to pravda! Je potřeba navštěvovat svět, poznávat a učit se. Pak totiž nikdo nemůže tvrdit, že Francie stojí za prd.“
Ve víně doháníme Maďary
Spotřeba vína na hlavu podle země v letech 2007 až 2010
(v litrech na hlavu ročně)
Země 2007 2008 2009 2010
Francie 47,11 46,15 45,49 45,70
Itálie 40,75 45,02 42,32 42,15
Portugalsko 42,25 42,68 42,17 41,81
Rakousko 32,64 29,35 29,23 29,23
Španělsko 33,04 30,03 27,81 26,16
Německo 24,46 24,46 24,60 24,54
Maďarsko 32,70 25,27 23,62 23,32
Česko 17,04 17,09 18,61 19,39
Slovensko 11,24 10,45 11,88 11,88
Polsko 1,80 2,02 2,00 2,05
Zdroj: Trade Data and Analysis (TDA)
Komunisté u nás vyhlásili v padesátých letech vinnou soběstačnost, čímž většinu vína odsoudili do kategorie moštu, nyní pocházejí asi dvě třetiny u nás vypitého vína z dovozu.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
