Recyklace bez záklopky

Krize ochromí i provětrá systémy opětovného využívání odpadů

Recyklační systémy dnes připomínají přetopený kotel, který nemá bezpečnostní záklopku. Někde přehřátí s vypětím sil zvládnou, jinde to bouchne. Nejsou-li varianty, pak nezbývá než čekat, jak to dopadne. Krize v recyklačním průmyslu má totiž svéráznou podobu. Poklesne-li zájem o automobily, lze omezit výrobu. Zmenší-li se spotřeba pohonných hmot, je snadné oddálit těžbu ropy. Zastaví-li se však recyklační závod, příliv suroviny se valí dál. Nelze jej zastavit bez rozpadu systému. Šéf autorizované obalové společnosti Eko-kom Zbyněk Kozel upozorňuje, že odpadové hospodářství funguje, jen produkuje-li druhotné suroviny ve struktuře, na jakou je nastavené, a v objemu, v němž občané a živnostníci odkládají odpad. Produkci těchto surovin nelze omezit a její zastavení by zřejmě znamenalo zastavit ji úplně a na dlouhá léta, protože pracně vybudované návyky občanů by byly ztraceny. A samozřejmě by se zhroutil i celý komplex vzájemných vazeb mezi obcemi, odpadáři, úpravci odpadu a recyklátory.
Přitom si občan všechny své spotřební vrtochy platí. Jak v ceně jakéhokoli obalu, tak v daních, z jejichž výtěžku obec dotuje odpadové hospodářství. Je-li občan nerozumný a odhazuje druhotné suroviny do komunálního odpadu, tak si navíc zbytečně připlácí. Rozumný občan by měl mít na třídění odpadů zájem. Na recyklaci má zájem i rozumný stát. A podnikatel v recyklačním řetězci? „Rozumný podnikatel“ teď volá po finanční intervenci. Přijde-li od státu, zaplatí ji daňový poplatník, tedy zase občan. A vymůže-li se podpora s vyšším zpoplatněním průmyslu, obalového, potravinářského či jakého, zaplatí to spotřebitel, tedy zase úplně stejný jedinec. V souhrnu tedy je zájmem občana, i když to povětšinou ani netuší, fungující recyklace. A na tvrdě podnikatelském principu.
Před půl rokem se podnikatelé v odpadovém hospodářství rozjeli. Obchodníci s odpady sklízeli nevídané zisky. Teď se sinusoida prosperity přehoupla do dolní úvratě – a co bylo před půl rokem, jako by bylo zapomenuto. Snad proto, že materiálová recyklace jako celek je mladým průmyslovým odvětvím, střídání konjunktury a krize je tu dlouhodobě patrné. Úspěšný krizový management mnoha zdejších podnikatelů bohužel nikoli. Je lehké být úspěšným podnikatelem, pokud se celému oboru extrémně daří, a prosebníkem, přijdou-li potíže. Na omluvu snad jedině to, že krize recyklace přišla tentokrát spolu s celkovou recesí, v níž škemrají o finanční pomoc i pyšné automobilky.
Recyklační řetězce se dočkaly. Finanční pomoc je už skoro na cestě. Návrh Stabilizačního programu pro tříděný sběr odpadů představil sněmovně Eko-kom ve spolupráci se Svazem měst a obcí. Je to dobrá zpráva i pro občany. Kontejnerová hnízda nebudou zavalená vytříděnými odpady, o něž recyklační průmysl ztratil zájem. Finančníkem bude především potravinářský průmysl, proto si onen standard zaplatíme společně s rohlíkem.
To je něco jako tavná pojistka na papiňáku. Aby celý recyklační hrnec dobře fungoval, je třeba najít způsob, jak jej při přetlaku vytříděných komodit civilizovaně odpustit. A surovinu využít třeba jako papírové či plastové palivo v energetických provozech. Zároveň je však třeba vyloučit druhý extrém – aby se této myšlenky chytli konstruktéři hyperspaloven, jako jsou pozapomenuté Opatovice, a zatlačili kýžené materiálové využití surovin do kouta.
Ještě větším extrémem by bylo zpochybňovat recyklaci jako takovou. Navzdory krizi jsme stále plýtvavá spotřební společnost, jejímž průvodním znakem je nadměrná produkce odpadů. Trvalo dlouhá léta, než jsme se odpady naučili vnímat jako zdroj cenných druhotných surovin. Teď ještě, abychom je uměli účelně a efektivně využít. Normální poměry nastanou, až docílíme různorodosti využití každé vytříděné komodity.