Politici si všimli, že státní finance nutně potřebují reformu, jinak se země utopí v dluzích. Je však situace natolik kritická, aby přiměla nejsilnější vládní stranu otočit o sto osmdesát stupňů? Pokud má mít totiž reforma význam, musí jít přímo, masivně a do hloubky proti předvolebním slibům ČSSD.
Když odhodíme ideologické brýle, smrskává se problém veřejných financí na jednoduchou trojčlenku. Máme tady stomiliardový deficit. A to při maximálním možném výnosu daní, jaký může stát z ekonomiky vyždímat. Sociální výdaje tvoří přes osmdesát procent vládní spotřeby. O kolik a kde tedy musíme škrtat, aby výsledkem byl vyrovnaný rozpočet? Není to nic těžkého. Pro názornost počítejme v hrubých číslech. Stát přerozděluje téměř polovinu hrubého domácího produktu, přičemž více než osmdesát haléřů z každé koruny utratí za sociální dávky, penze či zdravotní péči. To znamená, že mandatorní výdaje, coby zdaleka největší položka veřejných financí, tvoří plus minus čtyřicet procent HDP. Stávající deficit rozpočtu je 6 % HDP - neboli patnáct procent z objemu sociálních dávek. Ušetřeme těchto patnáct procent. A kolonky má dáti-dal ve státní účetní knize se srovnají. Čísla jsou jasná. Stát je zralý na operaci, která se v angličtině nazývá pojmy cost-cutting, down-sizing a job-killing, což lze přeložit jako snižování nákladů, omezování rozsahu a snižování počtu pracovních míst. Řez o patnáct procent není bezbolestný, ale zajisté proveditelný. Až potud se bavíme v politicky neutrálních termínech. A kupříkladu maďarští socialisté v devadesátých letech minulého století předvedli, že když teče do bot, jde ideologická předpojatost stranou. I ministr financí Sobotka si původně najal tým poradců, kteří se dříve točili kolem ODS a Unie svobody. Jenomže na nátlak z vlastní partaje dal těmto ekonomům sbohem. Většina sociálních demokratů je nejen proti omezování sociálních dávek, ale dokonce za jejich nárůst. Strana rapidně ztrácí příznivce a lékem na tento neduh má být „plnění volebního programu“. V něm ovšem není o úsporách ani slovo. Na rozdíl od nových výdajů. Není divu, že verze reformy, kterou Sobotka předkládá, je hodně krotká. To ovšem platí jen z pohledu ekonoma, očima řadového člena strany je odvážná až až. Snížit podporu notorickým nemakačenkům, omezit zneužívání nemocenské, vyhlásit stop stav pro nabírání byrokratů, nechat růst důchody jen o inflaci. Hezké, ale to vše jsou běžná údržbářská opatření, která by měla vláda činit v dobrých časech, aby nepřišly časy špatné. Doba je zlá. Skutečný cost-cutting si žádá sáhnout na podstatu sociálních dávek, nikoli zasahovat jen okrajové jevy, snížit je a ne jen omezit růst. V Maďarsku to šlo. Nestačí hodit problémy s nemocenskou na zaměstnavatele a zvýšit věk odchodu do důchodu. Down-sizing znamená přesunutí co největšího dílu odpovědnosti za zajištění v nemoci a ve stáří ze státu do privátní sféry. Na Slovensku se to daří. Job-killing neznamená zastavit růst počtu byrokratů, ale snížit jejich počet na polovinu. Tak jako ve srovnatelně bohatém Španělsku. Popravdě řečeno tu však jde spíše o princip než o výsledek. Ani všechny vládní úřady dohromady nespolykají tolik, kolik dnes činí schodek státních financí. Sto miliard lze ušetřit jen tam, kam stovky miliard plynou - tj. v sociální oblasti. Co je technicky možné, to však nebude přes ČSSD politicky průchodné. Tím hrozivěji před námi vyvstává druhá možnost „řešení“: technicky nemožného, leč politicky průchodnějšího. Zvýšit daně. Je to snaha vyřešit trojčlenku podfukem. Dnešní míra zdanění je přesně na té hranici, kdy vláda získává z ekonomiky pro své potřeby maximum (tedy v dané chvíli, protože daně jsou už tak vysoké, že dlouhodobě omezují růst ekonomiky, a tím i příliv peněz do státní kasy). Další utahování berního kohoutku nezvýší vládní příjmy, pouze objem šedé ekonomiky. Uvidíme, jak reformní trojčlenka dopadne. Tento kabinet se chystá zrušit matematiku u maturit. S mírou pravděpodobnosti, která se nebezpečně blíží jistotě, uvidíme zrušení matematických zákonů v politické praxi.