Zpřísní-li se zavedením MiFID podmínky, regulační asymetrie se prohloubí
V rámci zavedení směrnice Evropského parlamentu o trzích finančních nástrojů (Markets in Financial Instruments Directive, MiFID) do zákona o podnikání na kapitálovém trhu se velmi diskutuje o změně právní úpravy investičního zprostředkování, tedy poskytování služby, v jejímž rámci jsou klientům nabízeny zejména investice do otevřených podílových fondů. Současná právní úprava vyžaduje pro tuto činnost pouze zápis do registru investičních zprostředkovatelů u ČNB, pro což postačuje bezúhonnost, středoškolské vzdělání a praxe nebo absolvování odborného semináře. Získat toto podnikatelské oprávnění je tedy jen o málo složitější než získat živnostenský list. I díky tomu lze v poslední době zaznamenat nárůst prodeje těchto produktů.
Bez dozoru ČNB.
Při dodržení předepsaných pravidel (zejména informování klientů o investičním riziku a horizontu a stanovení jejich rizikového profilu) je to nepochybně pozitivní trend, neboť klientům se dostávají do rukou instrumenty s minimálními poplatky a s možností skutečně investované peníze dlouhodobě zhodnotit. MiFID připouští, aby se na popsaném stavu příliš neměnilo a v rámci přípustné výjimky zde nadále existovala národní úprava investičního zprostředkovatele. Háček je v tom, že ČNB není příznivcem registrace a dozorování tisíců fyzických osob. Je to logické a pochopitelné. ČNB nikdy nic takového nedělala a „zdědila“ takovou činnost až v rámci integrace dozoru nad finančním trhem, a to i v oblasti zprostředkování pojištění, kde je zprostředkovatelů ještě několikanásobně více.
Využití příležitosti.
ČNB se tedy zcela logicky snaží v rámci zavedení MiFID zbavit investičních zprostředkovatelů. Tím způsobem, že by udělovala licenci na poskytování investičního zprostředkování pouze právnickým osobám coby určité kategorii obchodníků s cennými papíry a jednotlivé fyzické osoby by pak byly vázanými agenty těchto právnických osob podle MiFID. Podnikaly by zřejmě na základě živnostenského listu, pouze by se zapisovaly do veřejného seznamu vázaných agentů. Za jejich činnost by plně zodpovídaly právnické osoby, ČNB by tak fyzické osoby nedozorovala.
Neexistence jednotné koncepce.
Pojďme se ovšem na celou věc podívat z hlediska klienta - ostatně každá regulace se zpravidla zaštiťuje potřebou ochrany klienta. V tomto případě je to ovšem velmi problematické. Od dubna loňského roku zde sice máme formálně jednotný dohled nad finančním trhem, rozhodně tu však nemáme jednotnou legislativně podloženou koncepci tohoto dohledu. Velmi záslužný pokus o její nastínění ze strany ministerstva financí zatím poněkud usnul, zastíněn právě pracemi na zavedení MiFID, kde jsou dány jasné lhůty. Právě v oblasti zprostředkování investičních instrumentů, zejména pak nástrojů kolektivního investování, je neexistence jednotné koncepce velmi zřetelná.
Nerovné podmínky.
Vedle podílových fondů, poměrně přísně regulovaných zákonem o kolektivním investování a z hlediska zprostředkování zákonem o podnikání na kapitálovém trhu, zde existuje prakticky stejný produkt, ovšem s naprosto nesrovnatelnou regulací či spíše neregulací. Ano - jde o oblíbené a masově prodávané investiční životní pojištění. Pomineme-li pojistnou ochranu, jde konstrukcí produktu (zejména pak investičním riziky přenesenými zcela na klienta) o nástroj prakticky totožný s otevřenými podílovými fondy. Z hlediska zprostředkovatelů těchto dvou produktů se nacházíme v situaci, kdy řízení červeného auta vyžaduje řidičské oprávnění, zatímco bílé lze řídit pouze s občanským průkazem… Všichni to vědí, ale nikdo si s tím netroufá nic dělat. Ba naopak - místo toho, abychom logicky chtěli řidičské oprávnění i pro bílé auto, vymýšlíme, jak zkomplikovat získání řidičáku na červené!
Odnese to klient.
Pokud by v rámci zavedení MiFID nebyla využita možnost výjimky pro investiční zprostředkovatele, a byly tak dále zpřísněny podmínky pro zprostředkování podílových fondů, popsaná regulační asymetrie by se tím ještě prohloubila. Přidáme-li si k tomu daňové úlevy, které stát poskytuje plátcům Investičního životního pojištění (IŽP), nikoli však investorům do podílových fondů (odpočet od základu daně, příspěvky zaměstnavatele), a vyšší provize IŽP oproti podílovým fondům, motivující zprostředkovatele k jeho prodeji, je zřejmé, že to nakonec odnese klient.
Co dále?
Naprostá většina současných menších investičních zprostředkovatelů se raději vzdá poskytování této služby, než by absolvovala licenční řízení na obchodníka s cennými papíry, byť té „nejnižší“ kategorie. Jakmile zde bude ke všem popsaným současným znevýhodněním podílových fondů vytvořena ještě legislativní překážka v podobě relativně složitého licenčního řízení na jejich zprostředkování, vrátíme se o mnoho let nazpět. Nabízet IŽP bude totiž nesrovnatelně jednodušší, a tak se převládajícím aktivním prodejem k většině klientů místo nízkonákladových podílových fondů dostanou z hlediska rizika zcela totožné, ale podstatně dražší produkty IŽP. Slibně se rozvíjející trh s pravidelnými investicemi do podílových fondů by zásah státu výrazně přibrzdil. Byla by tedy takováto regulace opravdu v zájmu klienta? Bude zajímavé tento vývoj sledovat, zvlášť v době, kdy všichni skloňují ochranu spotřebitele ve všech pádech.
