Evropská komise hodlá zahájit tažení proti reklamě. Respektive proti některým jejím průvodním jevům. Reklama je do určité míry regulována na celém světě. Těžko si lze představit, že by billboardy měly vyzývat například k páchání jakékoli trestné činnosti. Má se však reklama omezovat i v ostatních případech?
Snahy po omezení reklamy v jiných než protizákonných tématech lze podřadit pod teorii informačního deficitu. Tato teorie vychází z toho, že ne každý subjekt na trhu má stejně informací - výrobce či prodejce ví o výrobku více než spotřebitel. Má tuto nerovnováhu řešit stát? Vztah mezi výrobcem či prodejcem na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé je vztah čistě soukromě právní. Není tedy důvod, proč by stát měl do tohoto vztahu vstupovat. Stejně tak je ovšem předem dána i informační asymetrie. Ta není něčím, co by vyčnívalo či nějakým způsobem přesahovalo uzavíraný vztah, ale je již obsažena v samotném procesu rozhodování, zda příslušnou směnu uskutečním či nikoli. Každý člověk se při zakoupení výrobku či služby rozhoduje podle toho, co vše o něm ví. A to, co neví, patří k běžnému riziku. Různé subjekty na trhu si jsou schopny opatřit různé informace. I z toho důvodu se dá těžko regulovat, co vše by mělo být součástí informace. Nemluvě již o hypotetické možnosti, že zákazník může mít o zboží více informací než sám výrobce. Poškozuje pak nabízejícího kupující tím, že mu zatají vlastnosti, na které on sám nepřišel? Má-li kdokoli pocit, že jeho informace neodpovídají ceně produktu, nekoupí jej, případně koupí konkurenční či podobný produkt, jehož kvalitě více důvěřuje. Vždy ale záleží na obou stranách, s tím že každá transakce, každá směna, je zcela neopakovatelná a jakékoli analogie jsou pouze přibližné. Může v těchto složitých a především čistě subjektivních vztazích stát jakkoli ingerovat? Ano, zcela jednoduše. Správným přístupem je zajistit fungující soudnictví, kde by se mohl každý občan odvolat v případě, kdy je přesvědčen, že jej reklama oklamala. Navíc si s tímto problémem poradí trh sám. Kdo klame a podvádí, ten prostě ztratí důvěru a přijde o zákazníky. Regulace má napomáhat spotřebiteli v rozhodování, zda na transakci přistoupit. Ve skutečnosti však regulace spotřebitele poškozuje. Jakákoli regulace trhu přináší výrobcům další náklady. V případě reklamy tím, že například stoupnou náklady na jednotlivé komponenty reklamního působení. Daleko nejhorší jsou však subjektivní dopady na spotřebitele, které zcela od základu deformují přirozené lidské chování. Člověk, který je přesvědčován, že sám nemá na to či ono a že jediným garantem jeho spokojenosti a správného rozhodování je stát, velmi rychle zakrní a začne se více než svobodnému a zodpovědném u člověku podobat zvířátku v zoologické zahradě. Že by právě o to nejrůznějším státním regulátorům šlo?
