Ministerstvo dopravy chce vyplatit lodním dopravcům téměř půlmiliardu. Za příliš mnoho i málo vody
Farmář z Iowy napsal děkovný dopis svému senátorovi, který prosadil, aby dostal kompenzace za to, že nebude pěstovat kukuřici. Ještě prý pěstuje pšenici a chová prasata, a nebylo by tedy možné rozšířit seznam i na ně? Dostávat dotace za něco, co nemám dělat, má jisté neodolatelné kouzlo po celém světě. V Česku už se takové kompenzace netýkají jen zemědělců. Za příliš velké sucho nebo naopak mokro stát zřejmě poprvé od roku 2003 odškodní i rejdaře. „Nad vodou“ bude potom patrně uměle udržovat lodní dopravce i v letech následujících, přesněji řečeno do doby, než se mu podaří splavnit Labe.
Za sucho i za mokro Ministerstvo dopravy se chystá poslat tuzemským lodivodům 461 milionů korun. Ty by se měly přesunout z nevyčerpaných prostředků Státního fondu dopravní infrastruktury, pokud to poslanci schválí. Resort plánuje vodní dopravce odškodnit zpětně za „plavební nedostatečnost“ v letech 2004 až 2011. Zároveň jim chce poskytnout kompenzace ztrát v důsledku loňských povodní. „Stát nám vyjadřuje solidaritu a říká, že nás chce a potřebuje. Stát uvolnil na povodňové škody dvě miliardy a slyšel jsem, že dostali kompenzace i myslivci za utopené bažanty, tak proč ne my,“ kvituje změnu přístupu ministerstva dopravy Lukáš Hradský, spolumajitel firmy Evropská vodní doprava, jedné z pěti velkých společností, které ještě lodní dopravu provozují. To, že mají rejdaři na erární peníze právo, odvozuje z toho, že jim stát v minulosti vydal koncese a zavázal se v několika dokumentech, že vybuduje vodní cestu. „Teď konečně pochopil, že než se tak stane, musí nás podporovat, abychom přežili,“ dodává. Peníze za to, že mohou jezdit jen určitou část roku s plným nákladem, požadují rejdaři každý rok. Je to takový mokrý evergreen. Se státem vedli dokonce tříletý spor o vyplacení 1,8 miliardy korun za to, že jim dostatečně nesplavnil Labe. Nakonec i Ústavní soud konstatoval, že na náhrady nemají právo.
Nově objevenou příchylnost minista dopravy k lodním dopravcům ovšem zdaleka ne všichni vítají. Bývalý ministr dopravy Zbyněk Stanjura (ODS) takový krok považuje za zoufalou snahu současného ministra dopravy Antonína Prachaře (ANO) „udat“ nevyčerpané prostředky na výstavbu dálnic za každou cenu. Letos totiž trhne resort smutný rekord. Ze 71miliardového rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury nezvládnou podřízené investorské organizace státu (Správa železniční dopravní cesty a především Ředitelství silnic a dálnic) proinvestovat rekordních deset miliard korun, a to platí pro optimistickou variantu. Destabilizované Ředitelství silnic a dálnic, jehož rozklad dosáhl za současného ministra Prachaře prozatímního vrcholu, nedokáže utratit dokonce ani 1,5 miliardy korun na přípravu projektů. Z větších akcí se vlastně modernizuje jen D1 a staví silnice 1/11.
Zoufale málo, křičí kraje Peníze, které ve fondu zbudou, by letos poprvé měly putovat krajům na opravy silnic druhé a třetí třídy. Podle vyjádření ministerstva dopravy by mělo jít zhruba o tři miliardy korun. I tuto částku ovšem považují kraje, na které stát převedl komunikace včetně 80 procent všech mostů v nevalné kondici, za nesmírně nízkou. „Jen Olomoucký kraj by potřeboval jednorázově dvacet pět miliard, aby silnice a mosty uvedl do standardu 21. století.
Pro několik miliard korun ve Státním fondu dopravní infrastruktury chybějí projekty a jen my máme připraven zásobník investičních akcí za miliardu, kde bychom mohli okamžitě začít stavět. Je potřeba si uvědomit, že nejde o státní milodary a peníze pro nějaké oranžové papaláše, ale pro občany,“ podotýká Alois Mačák, radní pro dopravu Olomouckého kraje a zástupce Asociace krajů ČR. Že se částka pro kraje nenavýší o půlmiliardu, která se rozplyne ve vodě, považuje ministerstvo dopravy za zjednodušený výklad. „Kraje o tyto peníze nebudou kráceny. To nejsou spojené nádoby,“ tvrdí mluvčí úřadu Zdeněk Neusar. Upozorňuje, že kompenzaci ztrát z důvodu plavební nedostatečnosti schválila Evropská komise v roce 2006. „Navíc sektor vodní dopravy na sebe poutá značné množství dalších služeb a sektorů, jeho podpora má pozitivní dopady na zaměstnanost,“ dodává.
Bývalý ministr Stanjura nepovažuje převod peněz na opravy silnic druhé a třetí třídy za systémový krok, ale alespoň by podle něj peníze nedostal soukromý subjekt a lepší silnice by sloužily všem. „Pokud ministerstvo převede peníze rejdařům, jde o trestuhodný počin – při stejné logice by mohl chtít po ministerstvu dopravy peníze každý, kdo se cítí poškozen nedostatečnou infrastrukturou nebo počasím.
Koneckonců i já jsem stál v zácpě na špatné silnici. Měl bych teď chtít také kompenzaci?“ ptá se Stanjura. Soudí, že pokud stát nyní kompenzace poskytne, stanou se de facto v následujících letech mandatorním výdajem.
Rejdaři mají samozřejmě jiný pohled na věc. „Možná to někomu přijde absurdní, ale v podstatě si představte provozovatele silniční dopravy, který by měl půl roku jezdit po dálnici třicítkou,“ říká Milan Raba, ředitel Československé plavby labské. Absurdit možná zažijeme v budoucnu víc. Bylo by s podivem, kdyby nezačaly opravdu natahovat po státu ruku další privátní subjekty (například autodopravci), kterým stát narušuje podnikání tím, že jim nezajistil ideální podmínky – vždyť do Brna a z Brna musejí jezdit místy krokem.
Práce na roky Raba upozorňuje, že stát zatáhl za záchrannou brzdu na poslední chvíli. Padesát procent speciální nízkoponorové labské flotily už zaniklo. „Labe není jako Rýn a další vodní cesty v západní Evropě, takže představa, že po splavnění Labe sem začnou jezdit Holanďané, je scestná. O námořní plavidla nás připravil pan Kožený, o vnitrozemská nákladní plavidla nás připraví stát svojí nečinností,“ argumentuje Raba, proč by měl stát uměle udržovat při životě pár firem, které ročně přepraví kolem milionu tun zboží, což může činit tak procento ze všech přepravních výkonů.
My to Labe stejně splavníme… Pokud natáhne stát k vodě penězovod, bude jej muset zřejmě krmit ještě minimálně šest let.
V nejlepším případě bude Labe splavné v roce 2021. I tento termín ovšem může být iluzorní.
Předpokladem, aby lodě mohly plout po řece po většinu roku, je především jez v Děčíně. V tuto chvíli upravuje Ředitelství vodních cest dokumentaci vlivu stavby na životní prostředí, tzv. EIA, která začala vznikat už v roce 2006.
V tomto případě se dá předpokládat tuhý odpor aktivistů, kteří budou každý povolovací proces torpédovat. A kompromisní řešení, i když jez v současnosti už není zdaleka tak megalomanský jako před osmi lety, v tomto případě nepřichází v úvahu. Ekologové nechtějí jez žádný a Ředitelství vodních cest je přesvědčeno, že pouhé prohrábky dna jako v sousedním Německu nejsou možné. Optimistická varianta tedy zní, že by se mohl jez stavět v roce 2019 a dokončen by byl v roce 2021. Podle Jana Bukovského, zástupce ředitele Ředitelství vodních cest, by s jezem, který zvýší ponor o 40 centimetrů, bylo Labe splavné 345 dní v roce, teď je to kolem dvou set dní. Vybudování jezu by mělo stát 4,2 miliardy korun.
O něco dál jsou plány na plavební stupeň v Přelouči. EIA je tam vydaná už od roku 2000, protahuje se ale proces územního rozhodnutí, který napadají opět ochránci přírody. Poslední územní rozhodnutí bylo vydáno v polovině července, tři odvolání nyní řeší Krajský úřad Pardubického kraje. Nicméně pozemky jsou vykoupené a ředitelství se chystá začít příští rok stavět. Až bude hotovo a zvedne se jeden most u Pardubic a zrekonstruují se plavební komory za další půlmiliardu, Labe bude splavné do Pardubic, což může být zajímavé například pro přepravu materiálu mezi chemičkami na řece, labská cesta začne ovšem kompletně sloužit až s Děčínem. l
Při stejné logice by mohl chtít po ministerstvu dopravy peníze každý, kdo se cítí poškozen nedostatečnou infrastrukturou nebo počasím. Možná to někomu přijde absurdní, ale představte si provozovatele silniční dopravy, který by měl půl roku jezdit po dálnici třicítkou.
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz
