(EURO 43/2010)
Souhlasím s Vámi téměř ve všem, co jste napsala. Celá tato „soutěž“ je jeden velký paskvil, který v mnoha regionech způsobil kolaps regionálních soutěží (když dává stát, kraj nedá nic)… Jenomže stát dává dost divně, a jelikož vím, o čem píši, je to ještě děsivější.
Na večírku se pan Fuksa bil do prsou, jaká to byla v té Praze krásná akce a kolik tam bylo lidí. A jak jim to všechno chutnalo a bla bla bla. No ono to je asi tím, že v Praze je všeobecně více lidí než v krajských městech, ale to mu asi uniklo. Udělat akci s takovým rozpočtem je přece snem každé marketingové společnosti. Pár stánků, pár mikin s logem, pár hostesek, které se jen blbě usmívají, ale o produktech nevědí zhola nic. Stánky s jednotným logem (máte pravdu, je dost slabé), ale bez označení, z kterého regionu kdo je, prostě hezky upravená tržnice. A korunu tomu nasadila paní redaktorka z jedné TV s dotazem: „Jak vám pomůže tato značka dostat se do supermarketů?“ Proboha proč? Vždyť regionální potravina by se měla vyskytovat jen a jen v tom kraji, aby ji lidé hledali a jeli za ní. Znám již hodně takových, kteří neváhají sednout do auta a jedou pro med desítky kilometrů jen proto, že jim chutná.
Poslední ťafku jsme dostali od pana Fuksy s tím dovětkem, že jsme moc nacionální (zřejmě si to popletl s patriotismem) a že to musíme vidět více z výšky. Ale já jsem patriot, a proto budu pít pivo z našeho pivovaru a jíst jogurty z naší mlékárny. Před sedmi lety jsem jel do Prahy převzít ocenění značky Klasa na parník Europa. Oceněných tam bylo všeho všudy asi deset a zbytek parníku ministerští úředníci (asi sto) a večer ohňostroj, račí ocásky, grilovaná masa, no paráda, však to taky stálo balík. To jsem se ještě smál (neznal jsem rozpočet na Klasu). Dnes mě polévá studený pot a děsím se dne, kdy si zase na ministerstvu někdo něco vymyslí a začne „pracovat“.
Pavel Propper