Proč měly vyhrocené volební kampaně své kouzlo? Česko si pomalu zvyká na permanentní volební kampaň. Ta současná však proti letošnímu jaru i dvěma předchozím letům vyzněla jaksi do ztracena. Jaký význam mají osobnosti v čele nejsilnějších stran, jistá únava volebních štábů i samotných voličů? A není předvolební klání bez občasného fackování trošku nudné?
Foto: Michal Šula / Profimedia
Nejblíže po ruce je argument, že uplynulý víkend se volilo „pouze“ do obecních zastupitelstev a třetiny Senátu. K čemu tedy předvolební šílenství? Vždyť na vládnutí výsledek voleb teoreticky nemá žádný vliv.
Volební štáb ODS vsadil na decentralizaci kampaně, předseda a premiér Petr Nečas podpořil i některé problémové regiony (jako je Praha, již méně jižní Čechy či Ústecko) a slíbil, že ODS bude zárukou rozumných a potřebných reforem. Co také jiného říkat, že? Občanští demokraté celkově působili bezradně.
Na řadě v utahování opasků jsou i voliči ODS
ODS vskutku příliš možností neměla. Centrální kampaň by byla holým nesmyslem – nejsilnější strana v současné vládě „rozpočtové zodpovědnosti“ nemůže moc zdůrazňovat své celostátní kroky, když se škrty dotýkají zaměstnanců ve státní sféře, což jsou zčásti i dosavadní voliči ODS. Je přitom do budoucna jasné, že si bude muset utáhnout opasky prakticky celá střední třída včetně živnostníků. To už postihne základ volebního potenciálu občanských demokratů znatelně.
Zdůrazňovat úspěchy v komunální politice místo od místa sice občas jde, jenže celkový dojem z ODS v komunálu je tristní – už má i své všeobecně známé pojmenování: „Kmotrovská politika“.
TOP 09 se v podstatě vezla na úspěchu z jara a opět vsadila na přívětivou tvář svého předsedy – rozvážného Karla Schwarzenberga. Mimochodem oproti dřívějším pokusům o poražení hegemonie ODS na pravici je novinkou, že topáci útočí přímo na tvrdé jádro voličů ODS. TOP 09 se tak liší od projektů, jako byla Občanská demokratická aliance, Unie svobody, později spojená s Demokratickou unií, Evropští demokraté a jejich dvojče Sdružení nezávislých kandidátů a v podstatě i zelení, které kdysi lidé z okolí Václava Klause (a včetně jeho samého) označovali za „havlovce“, respektive kavárenské levicové intelektuály. Miroslav Kalousek se však hned na začátku rozhodl netroškařit a vytvořit stranu, která v pravici ODS rovnou nahradí. Anebo ještě lépe, zadupe do země. A tak se největší spory v kampani nevedly mezi pravicí a levicí, ale spíš mezi „pravou“ a ještě „pravější“ pravicí.
Sociální demokraté se pochopitelně před volbami ostře pustili do vládních reforem, připomněli své recepty, jako je třeba obnovení progresivního zdanění. Ovšem jestliže ODS nezvládla vzbudit ten spávný dojem, ČSSD na tom nebyla o moc lépe. Chyběl jí zjednodušeně onen tah na branku.
Vajíčka a argumenty
Vraťme se ale ke zvláštnostem podzimní kampaně. Zdůvodnění její umírněnosti pramalým významem voleb do komunálu a třetiny Senátu pro vládnutí tak úplně nestačí. Jedny z nejdramatičtějších okamžiků Česko v předvolebních kampaních zažilo v podobě vajíčkových smrští na představitele sociální demokracie loni před volbami do Evropského parlamentu. Tedy před hlasováním ještě výrazně méně důležitým, než jsou komunální a senátní volby.
Je nasnadě, že emoce tehdy vzbuzovala dvojka Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. V případě druhého jmenovaného nakonec u části rozhořčených juniorů převážila „forma nad obsahem“, kdy se vajíčkáři za mohutného mediálního přizvukování rozhodli primitivní formou „ztrestat“ Paroubkův styl, potažmo výraz ve tváři, prostě papalášství…
Paroubek vskutku v mnohém odpuzoval, nicméně na jeho obranu je třeba poznamenat, že onen obsah (nejen názorů Jiřího Paroubka samotného, ale celé ČSSD, potažmo celé levice) v těchto vyostřených chvílích nikoho z jeho odpůrců vůbec nezajímal.
Přesto tento spor mezi – použijeme-li slovník Věcí veřejných – arcidinosaury později vyprovokoval mnoho do té doby pasivních lidí k zájmu o politiku, a to naštěstí i v kultivovanější podobě, než je házení vajíček. Kdyby nic jiného, i toto může vést k emancipaci voličů, respektive jednoduše řečeno k tomu, že si lidé nenechají kálet na hlavu. Vše zlé je k něčemu dobré.
Chybí jasné kontury
Pravicoví a nakonec i levicoví voliči zase mohli už v kampani před krajskými a senátními volbami roku 2008 ocenit Topolánkovu přímočarost a třeba i upřímnost tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka, podle něhož reforma zdravotnictví v podání ODS začíná poplatky a právě na nich stojí.
Rozložení sil na politickém bitevním poli České republiky se tak před dvěma lety jen ukázkově objasnilo. ODS argumentovala, a činí tak vlastně dodnes, že problémem je hlavně špatné načasování poplatků, případně neschopnost vysvětlit ony reformy. Jako by to něco měnilo na faktu, že většině občanů mizí z peněženek další položka.
Před dvěma lety na podzim to sociální demokracie dokázala naplno říct, dnes je rozpačitá. Nebo konstruktivní? ČSSD v současnosti připomíná tak trochu ještě nedávno odvážné odbory, kterým teď ani tak nevadí skutečnost škrtání objemu platů v rozpočtové sféře, nýbrž jen způsob jeho zavádění.
Přes veškeré výhrady k Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi včetně jejich Dalíků či Tvrdíků nelze jednu věc popřít. Kampaň aspoň zčásti rozproudila i vážné debaty o skutečných důsledcích kroků tehdy vládnoucí pravice, respektive nutila opozici k jednoznačné reakci.
Dnes Nečas říká to samé co kdysi Topolánek, jen přívětivějšími slovy a s upřímnějším úsměvem. Navíc, jak sám poznamenal, a lze mu to věřit, na rozdíl od svých předchůdců nikdy nekradl. PR odborníci se mohou radovat: ideální exekutor zbytků sociálního státu.
