V sobotu 15. července uplynulo 400. let od narození Rembrandta van Rijna. To je vhodná příležitost připomenout si, jak se první „Rembrandtův“ obraz dostal do sbírek Národní galerie. Dnes již sice víme, že obraz Zvěstování Panně Marii, o němž je řeč, není ve skutečnosti mistrovým vlastnoručním dílem, ale to je z hlediska našeho příběhu pouze podružný detail.
V katalozích bývá bez bližšího vysvětlení uváděno, že obraz byl zakoupen v roce 1923 od Fr. Grooteové z Jenče. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění (SVPU), předchůdkyně dnešní Národní galerie, za něj měla zaplatit 300 tisíc korun. Ve skutečnosti ale byla celá transakce o něco komplikovanější.
Tehdejší ředitel obrazárny Vincenc Kramář slečně Grooteové původně za obraz zaplatil jen 30 tisíc korun. Koupil jej jako dílo neznámého anonyma a Rembrandta v něm rozpoznal až dodatečně. Vědom si toho, že šlo až o nemravně výhodný nákup (podle materiálů, které SVPU později předložila vládě, byla tržní cena obrazu 2 miliony korun), vyplatil slečně Grooteové dodatečně ještě dalších 30 tisíc korun a nechal si od ní podepsat doklad, že se zříká jakýchkoliv dalších finančních požadavků.
Po několika měsících se ale slečna Grooteová poradila s právníkem a prohlásila, že smlouvu o prodeji podepsala pod nátlakem, a pohrozila soudním procesem. SVPU byla okamžitě svolná k dalším jednáním. Obě strany se dohodly, že věc vyřeší částka 300 tisíc korun. Háček byl ale v tom, že společnost tolik peněz na svém účtu neměla. Obrátila se proto na vládu s žádostí o bezúročnou půjčku. Přestože byla SVPU soukromou nadací, její obrazárna fakticky plnila roli státní sbírky umění a s jejím postátněním se počítalo od vzniku Československa.
První žádost o půjčku je datována 14. května 1924. V průběhu následujících několika let se v archivu příslušného odboru ministerstva školství a národní osvěty objevují pravidelné dotazy, jak se věc vyvíjí. Odpověď byla stále stejná: má ji na stole vláda. Problém vyřešilo až převzetí obrazárny pod státní správu, ke kterému došlo v roce 1933.
Některé věci se zkrátka nikdy nemění. Při pohledu na to, jak se rozhoduje o obsazení křesla ministra kultury, o které žádná ze stran nemívá zájem, je nakonec svým způsobem uklidňující vědět, že na kulturu se u nás kašlalo vždycky.
