Krach letošní Ministerské konference by poškodil světový obchod
Světová obchodní organizace (WTO) už v listopadu loňského roku publikovala předběžná statistická data o světovém obchodu v roce 2000. Obchod zbožím rostl o deset procent, což je více než dvojnásobné tempo oproti roku 1999. Jednou z uváděných příčin takového růstu je i pokračující liberalizace obchodu. Pro rok 2001 je očekáváno mírné zpomalení související s brzděním americké ekonomiky, ale i tak by se měly výsledky pohybovat znatelně nad průměrem minulé dekády (6,5 procenta v období 1990–1999). Potěšitelné jsou i stále se zlepšující výsledky rozvojových zemí. Zdá se, že světový obchod čeká světlá budoucnost. Anebo také ne. Rok 2001 je totiž rokem, kdy má proběhnout další Ministerská konference členských zemí WTO. Temné stíny Seattlu (prosinec 1999), kdy skončila jednání bez jakéhokoliv výsledku, dopadají až do prvního roku nového milenia. Málokdo předpokládal, že „kolo tisíciletí , jak se Ministerská konference v Seattlu vzletně nazývala, dopadne tak tristně. Představitelé WTO doufali, že další schůzka proběhne v roce 2000, což se ale nestalo. Ve svém prvním oficiálním projevu v roce 2001 se generální ředitel WTO Mike Moore neopomenul k otázce konání další konference vyjádřit. „Další kolo jednání je naprosto zásadní, pokud chceme čelit hrozbě protekcionismu, říká Moore. Podle posledních informací ze ženevského sídla Sekretariátu WTO by se další Ministerská konference měla konat někdy v listopadu nebo prosinci tohoto roku v Dohá, hlavním městě Kataru. Pokud by se měl krach jednání opakovat, může to mít pro světový obchod dalekosáhlé důsledky. Nové tisíciletí, staré problémy. Opět se tedy otevřou některé problematické oblasti, které byly příčinou krachu jednání minulé konference, a WTO musí najít kompromis. Nejobtížnější jednání se tradičně povedou o zemědělskou politiku. Na tomto poli proti sobě stojí zájmy USA a Evropské unie. Američanům se nelíbí systém podpor evropských farmářů a údajně neférová ochrana trhu (selektivní zvýhodňování dovozců banánů ze strany EU se stalo předmětem takzvaných „banánových válek ). Naopak EU již tradičně kritizuje americký antidumpingový zákon neúměrně chránící americký trh. Přitom obě strany se střídavě stavějí do role ochránce rozvojových zemí a navzájem se obviňují, že exporty z těchto zemí nemají takové podmínky, jaké stanoví pravidla WTO. Postavení rozvojových zemí je přitom jedním z ústředních témat všech dosavadních jednání již od 60. let a vyvolává silné emoce vrcholící odmítáním svobodného obchodu a globalizace řadou nevládních organizací bojujících proti chudobě ve světě. Tlak mezinárodní věřejnosti však působí pozitivně na obě strany. Loni v listopadu proběhlo v gabunském Libreville setkání padesáti afrických ministrů obchodu. Ti ve svém komuniké uvedli, že stojí za ideou, na níž bylo WTO vybudováno, a mají vůli stát se aktivními účastníky mezinárodních obchodních vztahů. Zároveň vyjádřili svou podporu nové Ministerské konferenci. Tato prohlášení sice vypadají jako pouhé fráze, ale při podrobnějším sledování celé problematiky zjistíme, že rozvojové země v minulosti často vinily ze své bídy mimo jiné i WTO (což převzala i nejrůznější uskupení typu „za spravedlivější, lepší a bezproblémový svět ). Takto formulovaná otevřená podpora reprezentace nejchudších zemí světovému obchodu svou cenu tedy má. Sociální dumping neprojde. Jednou z dalších konfliktních otázek v Seattlu byly takzvané „pracovní standardy . Některé vyspělé země se snažily zavést určité celosvětové normy na ochranu zaměstnanců a dalších osob ve výrobním procesu. To by vedlo ke snížení konkurenceschopnosti produkce z rozvojových zemí. Odcházející náměstek amerického ministra práce Andrew Samet obhajoval tuto ideu s tím, že cílem bylo prosadit lepší pracovní podmínky na celém světě, ne zavádět další formu skrytého protekcionismu. Samet dále dodává, že jsou mnohem jednodušší a levnější cesty, jak vytvářet neviditelné překážky obchodu, a používat pro tento účel pracovní standardy je nesmyslné. Otázka pracovních standardů však pravděpodobně zůstane pro svou zaručenou konfliktnost ležet v současné době ladem. Další problematické otázky, kterým se už ale členské země jen těžko vyhnou, je pokračování započaté liberalizace obchodu službami a hlavně dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví. Jak známo, jsou to hlavně rozvojové země, které mají s dodržováním nejrůznějších autorských práv značné problémy. Strach ze selhání. Je jasné, že WTO si nemůže dovolit další selhání. Nejmenovaný úředník Sekretariátu WTO v této souvislosti poznamenal, že pokud některé členské země zkrotí své ambice a nestanoví si objektivně nereálné cíle, je velká šance, že konsenzu bude dosaženo. Jednou z rozhodujících příčin neúspěchu jednání v Seattlu byly právě příliš vyhraněné a ambiciózní cíle, na nichž se všechny členské země zkrátka neshodly a patrně ani shodnout nemohly. Vyspělé země chtěly pokračování liberalizace, avšak odmítaly diskutovat o sporných opatřeních, které samy uplatňovaly na ochranu citlivých oblastí svých domácích trhů. Konkrétně Spojené státy požadovaly snížení zemědělských subvencí, ale o snižování cel na některé průmyslové výrobky nebo o změně antidumpingového zákona nechtěly ani slyšet. Podobně země EU a Japonsko byly netečné k požadavkům v oblasti zemědělství, ale chtěly projednávat zmírnění ochranných opatření v oblasti mezinárodních investic. V současnosti si všichni uvědomují, že je potřeba ze svých požadavků slevit a hledat kompromis.
