Dříve opomíjené Mongolsko je v současnosti častým námětem článků nejprestižnějších listů světa. V devadesátých letech zahájilo přechod od totality k demokracii následovaný i hospodářským rozvojem. Všichni chtějí vědět, jak se nynější asijský tygr popere s nástrahami, které rychlý růst přináší.
V centru mongolské metropole Ulánbátar, ve které žije takřka polovina obyvatel země, se zvedají k nebi prosklené mrakodrapy, v odlehlejších čtvrtích rostou ve shlucích mezi jeřáby jen o něco menší zděné budovy. „Nic z toho tady ještě před pěti lety nebylo,“ kroutí nevěřícně hlavou kolega.
Po úvodním vytržení však následuje rychlé vystřízlivění. Živelná výstavba dává vzniknout nepřehledné směsi stylů, domy si vzájemně stíní, chybí místa pro parky a cokoli dalšího, co život ve městě zpříjemňuje. „Nevadí, za deset let se to zboří a postaví lépe. Tady se vše vyvíjí rychle, musíte si uvědomit, že před pár desetiletími tu byly jen jurty,“ mávne nad nekoncepčním rozvojem metropole rukou můj společník, jehož manželka podniká ve stavebnictví.
Mezi mocnými sousedy
„Minegolia“ (z anglického mine – důl) byla po staletí zemí pastevců, v posledních letech se však řadí mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa. Takřka vše, co se skrývá pod pustou stepí, tajgou a především pouští Gobi, se dá těžit. Nerosty tvoří osmdesát procent mongolského exportu. Země má k dispozici uhlí, železnou rudu, vzácné zeminy, uran i nějakou ropu. Její hlavní chloubou je ale měděný a zlatý důl Oyu Tolgoi (Tyrkysový vrch), který mongolská vláda rozvíjí se společností Rio Tinto. Očekává se, že by se měl na hrubém domácím produktu země do roku 2020 podílet z jedné třetiny.
Přes přítomnost britsko-australského gigantu, kanadských, francouzských i dalších firem jsou v zemi hlavními hráči mocní sousedé – Čína a Rusko. Podle přesvědčení místních, se kterými mám možnost mluvit, mají Rusové v někdejší „šestnácté svazové republice“ spíše mocenské zájmy, zatímco Číně jde čistě o byznys. Moskvě se ale někdejší vliv příliš obnovit nedaří, liberalizace hospodářství nahrává spíše Pekingu. Na Rusku je Mongolsko stále závislé z hlediska importu ropných produktů a elektřiny, celková výměna s Čínou ale tvoří v současnosti více než půlku mongolského zahraničního obchodu a drtivou většinu vývozu.
Surovin máme na sto let
V zemi se slabou infrastrukturou je důležitá i geografická blízkost zejména uhelných nalezišť k mongolsko-čínské hranici. „Vše, co se v našem kraji těží, jde do Číny. Kvůli dopravě ani nemáme jiné možnosti, spojení do Ruska v naší oblasti neexistuje,“ vysvětluje absolvent ČVUT Jamiyansuren Batsuuri, poslanec a někdejší guvernér na suroviny mimořádně bohatého regionu Dornogovi, který přiléhá k jižnímu sousedovi.
Těžbu a obchod by však brzy měla usnadnit výstavba dálnice od jedněch hranic k druhým a další projekty. Mongolsko se ale zároveň snaží udržet si nad svým zlatým vejcem kontrolu a získat z něj co nejvíc, což zahraniční investice na druhé straně brzdí.
Přes tyto těžkosti je na představitelích země znát určitá bezstarostnost ohledně budoucnosti a rozvoje dalších odvětví. „Uhlí máme obrovské množství, myslím si, že na padesát sto let, proto se nebojíme, že to končí. Totéž platí o železné rudě,“ zdůrazňuje Batsuuri.
Najdou se však i Mongolové, kteří se těžbou a z ní plynoucím bohatstvím nenechali unést. „Štve mě, jak všichni kopou do země a hledají uhlí, měď, zlato, a ničí tak přírodu,“ líčí perfektní češtinou podnikatel v oblasti zemědělství, jemuž patří pole, lesy, vepříny a mlýn, ale přál si zůstat v anonymitě. Míní, že Čínu lze výhodně nakrmit i jiným způsobem – tím doslovným. Mongolsko by si podle něj mělo uvědomit její závislost na dovozu základních potravin, jako jsou sója a vepřové maso, ze vzdálených končin a zareagovat na ni.
Tradiční jurty – ekologická zátěž
Přírodu ale neničí jen těžba. Při výjezdu z Ulánbátaru se mezi holými kopci na pár svazích smutně krčí řídký les. Kdysi prý přitom až k městu sahaly stromy a metropolí se proháněli jeleni. Zvířata však místní ulovili a dřevo vykáceli na otop.
V jurtovištích, jež ve stále větších prstencích obepínají hlavní město, se navíc topí také uhlím nebo třeba pneumatikami. „Nejsou napojeny na systém vytápění, na dodávky vody,“ vysvětluje ministr stavebnictví Tsevelmaa Bayarsaikhan příčinu zimní smogové poklice, která děsí nejen západní diplomaty.
Předměstí s jurtami a boudami, ve kterých podle statistik žije už na šedesát procent ulánbátarské populace, jsou pro vládu tikající bombou i z dalšího důvodu. Do zdejší obdoby slumů, které na krajích města nevzhledností směle konkurují obrovským a často osiřelým průmyslovým objektům, se podle tvrzení zasvěcených stěhují stále méně vzdělaní a nepřizpůsobiví lidé. Kromě vlastních obyvatel se tam proto raději už nikdo ani neodvažuje vstoupit.
Drahé byty, luxusní zboží
Jednou z příčin odchodu původních pastevců z odlehlých končin byly tuhé zimy v uplynulých letech, kvůli kterým zahynulo velké množství dobytka. Nové byty v centru jsou pro ně nedostupné, jejich ceny se pohybují kolem tisíce dolarů za metr čtvereční, někdy prý jde i o vyšší částky. Ministr ale podotýká, že zejména ekologický aspekt jurtovišť vládu tlačí k řešení problému, ráda by časem nahradila jurty domky s napojením na rozvodné sítě.
Na dotaz, kdo tedy bude bydlet ve všech rodících se věžácích v centru, všichni jen krčí rameny. „Najednou se tu všude vynořilo velké množství bohatých Mongolů, je tady i dost cizinců,“ zní nejčastější odpověď. Kolik je „velké množství“, nikdo upřesnit nedokáže. O přítomnosti movité vrstvy lidí, kteří získali vzdělání v zahraničí a nyní prahnou po západním stylu života, jasně svědčí i luxusní auta, která brázdí neutěšené třídy metropole. V zašlých nízkých budovách, kde byly zřejmě ještě před nedávnem malé krámky, se objevují supermarkety nebo irské a korejské restaurace. Všudypřítomnou ikonou Ulánbátarek je pak kabelka z obchodu Louis Vuitton, jenž sídlí v jednom z mrakodrapů v samém centru města.
Stavitel chrámů
Byznysmeni však neproměňují jen tvář krajiny a hlavního města, ale také náboženské klima. Komunisté v zemi zničili takřka všechny buddhistické chrámy a povraždili mnichy, a to i s pomocí spoluzakladatele KSČ Bohumíra Šmerala. Dnes se však buddhismus do země vrací, budují se nové chrámy.
Jedním z jejich zakladatelů je i lama Ganchugiyn Purevbat, který má na kontě už desítku staveb. Aktuální zrovna vzniká v malebné přírodě mezi rozeklanými skalisky a borovicovými lesy, asi hodinu cesty z metropole. Výzdoba chrámu, napájeného solárními panely, nezapře, že se lama věnuje tradičnímu i modernímu výtvarnému umění, má i svoji školu. „Mezi mými žáky je mnoho byznysmenů,“ vysvětluje, kde se prostředky na rozvoj chrámů berou.
Čtěte také:
