Odstřelovači IS vidí, že se na pozice, které ve městě hájí kurdští příslušníci PKK (Kurdská strana pracujících), blíží auto. Míří na nás a je jen otázkou štěstí, zda se trefí, nebo ne. Náš kamarád, Kurd Mukhlus, je blahem bez sebe. Jeho život je válka. Září mu oči, když vykládá, že ještě střílet budou.
V první linii
Město Sindžár je ovládáno nejméně ze čtyř pětin Islámským státem, zbytek, okraj města nebo spíše předměstí, obsadili Kurdové. Ovšem nikoli neoficiální kurdská armáda pešmerga, ale levicově radikální PKK, turečtí komunisté a syrští YPG. A také jezídská domobrana, dobrovolníci, které vycvičila PKK. Setkání s kurdskými partyzány je zvláštní.
V rozbořených budovách zničeného města mluví o ztrátách na životech se snadností, již je naučila válka a trvalá hrozba smrti. Čtyřiatřicetiletý velitel Sarhad Afrini (jméno naznačuje, že pochází z kurdské oblasti v SýNa rii zvané Afrin) by mohl v Evropě oslnit třeba jako idol dívčích srdcí. Souměrné rysy v obličeji, plné rty, mezi nimiž se občas v dravčím úsměvu mihnou zářivé zuby. „Dokud budou moji lidé naživu, nedostanou vás,“ slibuje. Odhodlání mužům a ženám z PKK rozhodně nechybí.
Do Iráku a Sýrie jsme odjely s Jarmilou Štukovou v rámci projektu Archa pomoci, abychom přinesly svědectví o tamní válce
Frontová linie v Sindžáru je extrémně nebezpečná. Město je rozstřílené napadrť, ruiny domů skýtají dokonalé krytí pro nepřátelské snajpry. Mezi pozicemi Kurdů musíme přebíhat přes otevřená prostranství, kde se není jak krýt. Prostě běžíme, jak nejrychleji to jde.
Připomíná to akční film, jen tady vás mohou zastřelit o poznání reálněji. Na pozici předních odstřelovačů jsme jen 50 metrů od pozic Islámského státu. Dělí nás vlastně jen stěna vytvořená z pytlů s pískem, v níž je pár otvorů pro střelce. Když se vracíme z přední linie, setkáváme se ještě s mužem jménem Agid, který se představuje jako nejvyšší velitel oblasti.
Na frontě v Sindžáru. Nejsou tu žádné zákopy. Válka i frontová linie probíhá mezi rozbořenými domy, v nichž se skrývají odstřelvoači.
„Obsadili jsme celou oblast Sindžáru, abychom pomohli místním jezídům prchnout před islamisty. S jednotkami pešmergů moc nespolupracujeme, i když tu jsou také. Ale ne na první linii. Je tu i několik jezídů, kteří od nás dostali výcvik. Jsou stateční, i když jsou to jinak naprosto mírumilovní lidé,“ říká v jedné z polorozbořených budov, jejíž stěny jsou posety dírami od kulek. Zvenku k nám doléhá střelba. Střílí se tu pořád.
Hora smutku
Na hoře Sindžár se probouzí asi 200 jezídských rodin do nového dne. Pocházejí z města, které leží jen kousek odtud a které má v rukou IS. Nebo z okolních vesnic. Teď se jejich útočištěm stal uprchlický tábor Sardaš. Takových je v Sindžáru mnoho.
Jezídové by se dali charakterizovat jako etnickonáboženská komunita. Jde o starobylou sektu, která kombinuje řadu prvků z ostatních náboženství. Právě jejich víra se stala záminkou pro to, aby je napadl Islámský stát s nebývalou krutostí. Začalo to v srpnu loňského roku ve vesnici Gerserik, pár kilometrů před městem Sindžár. Jezídové sebrali veškerou odvahu a sami se postavili nepříteli. Prý nebyl nikdo, kdo by je chránil, než přišli lidé z PKK.
Fronta v syrské vesnici Kaška. Bojovnice kurdských levicových guerill pozoruje koaliční nálet na sousední vesnici obsazenou islámským státem
Podle statistik Organizace Spojených národů uprchlo do hor na padesát tisíc jezídů a okolo pěti tisíc Islámský stát zavraždil. „Chodili od domu k domu a nutili nás konvertovat k islámu. Kdo odmítl, byl zavražděn před očima svých příbuzných. Někdy vyvraždili celé rodiny i s malými dětmi,“ říká padesátiletý Rašu. Většina jezídů se ale svého starobylého náboženství vzdát odmítla.
Tábor Sardaš je zoufale špatně zásobovaný potravinami i vodou, chybějí tu toalety i umývárny. Odváží se sem jen hrstka neziskovek, je příliš blízko pozic islamistů. Veškerá hygiena se odehrává před stany a podle toho to také vypadá, ačkoli se lidé opravdu snaží udržet si nějaké trochu normální stereotypy. Lékařská péče je téměř nedostupná - jen ve vedlejším táboře je jeden zdravotník. Jenže jezídové jsou konzervativní, a tak není možné, aby žena šla na vyšetření k lékaři-muži.
Nezbývá než aby si poradily nějak samy. Je Širín sama porodila 11 dětí a u mnoha dalších porodů asistovala. Je tady za ženskou lékařku, má k dispozici pouze horkou vodu a své zkušenosti. Kromě rození dětí ale umí i jiné věci. Její bratr přináší do stanu, kde sedíme, kalašnikov a Širín bez mrknutí oka provede bezchybně „sborku a rozborku“. I to ji naučil poslední rok života.
Láska na způsob IS
Severoirácký Dahúk, o několik dní dříve. Ještě nevíme, jak to vypadá v Sindžáru, ale s jezídy stiženými vlnou teroru se setkáváme i zde. Několik dní nám trvalo přesvědčit příslušné vlivné osoby, abychom se mohly sejít se dvěma dívkami, které se právě podařilo vykoupit ze zajetí IS. Jsou na svobodě jen osm dní. A mají za sebou osmiměsíční noční můru, kdy sloužily jako sexuální otrokyně pro tzv. bojovníky Islámského státu.
„Hned v Sindžáru z naší unesené skupiny oddělili ženy od mužů. Nás dvě odvezli do jejich hlavního města Rakká v Sýrii. Přišli dva muži, jeden Saúd, druhý Brit arabského původu a odvedli si nás,“ říká osmnáctiletá plachá dívka D. K. H. (jména obou sester známe, ale na jejich přání uvádíme jen iniciály). Z Rakká je přes Al Bab přemístili do Aleppa. Tam začala hrůza, na kterou nikdy nezapomenou.
Zavřeli je do jednoho z domů a hned první večer obě brutálně znásilnili. A tak to chodilo celých osm měsíců a patnáct dní. „Nedá se na to zvyknout. Pokaždé to bylo stejně odporné jako ten první večer. Měla jsem neustále zbraň u hlavy, až se mi tam udělala modřina,“ odhrnuje si vlasy z čela a ukazuje jizvu o dva roky starší A. K. H. „Bránila jsem se, až mi zlomil prst. Ale nic ho nezastavilo. Bil mě přitom a vrážel mi dovnitř různé předměty. Měla jsem pocit, že mě celou rozerve,“ zakrývá si při těchto slovech oči.
Válka se ale zdaleka netýká jen jezídů
Jen v Iráku je momentálně přes dva miliony uprchlíků - většinu tvoří vnitřní uprchlíci, tedy Iráčané, jejichž území obsadil Islámský stát. Křesťané, Arabové, šíité, i umírnění sunnité, kteří se odmítli připojit k radikálům. Jako třeba šestnáctiletý Johnny Kamal.
Poprvé jsme ho potkaly v říjnu loňského roku. Tehdy žil s rodinou v rozestavěné budově v kurdském hlavním městě Arbílu. Uprchli sem z oblasti Bartella, která je dodnes pod kontrolou Islámského státu. Už skoro rok je z něj uprchlík bez domova. Chtěl by studovat, ale nemůže. Pracuje dvanáct hodin denně jako pomocný číšník v jedné z arbílských restaurací. Plat nedostává. Žije jen ze spropitného.
„Zkoušel jsem chodit do školy pro uprchlíky, ale byla to ztráta času. Nic nového mě tam nenaučili. Místo toho můžu přispívat matce na nájem,“ říká bystrý mladík, kterého by za jiných okolností bezpochyby čekalo studium univerzity. V Johnnyho rodném městě Bartella organizace IS všechno zničila nebo zabrala pro sebe. „To, co se stalo, mě kompletně změnilo. Kdyby tady naproti mně seděl někdo z Da’iš, zabil bych ho. Už nejsem pro to, nastavovat druhou tvář. Násilí za násilí. Vím, že to není správné, ale tak to prostě cítím,“ stačí ještě dodat, než odejde na svou noční směnu.
Noční hlídka
Noc padá i na tábor pešmergů na frontové linii nedaleko Mosulu, největšího města obsazeného Islámským státem. Ne víc než dva kilometry před našimi liniemi je vesnice obsazená Da’iš. Noc je nebezpečná, většina útoků přichází nad ránem. Pešmergové nemají noctovize a proti lépe vybavenému nepříteli jsou ve značné nevýhodě. Jsou tu vidět ruské kalašnikovy, odstřelovačky Dragunov, ale i české samopaly padesátosmičky.
Na stráži je s námi i generál Mohamed Ashat Chosevi, který sem byl převelen v listopadu, protože právě tento úsek fronty byl terčem těžkých bojů. „Zbraně, které příslušníci IS ukradli v Mosulu, když vyrabovali sklady irácké armády, jim vystačí tak ještě na čtyři roky. Ale my se zase s postupem bojů lépe organizujeme. Nejhorší ale je, že nemáme nic na detekci min, ty způsobují hrozná zranění,“ říká generál Chosevi.
Na frontě není žádný lékař ani zdravotník, nikdo tu u sebe nemá lékárničku, kde by byly alespoň základní věci jako škrtidlo. Stává se často, že než zraněného dopraví někam do zázemí, do nemocnice, zemře. Tak ale Kurdové bojovali odedávna a tak bojují i dnes. Nestarají se příliš o to, jak se ochránit, ale jak zabít nepřítele. A jejich boj je i náš boj.
Archa pomoci |
---|
Lidem postiženým válečným konfliktem v Iráku a Sýrii můžete pomoci prostřednictvím projektu Archa pomoci, iniciovaného místopředsedou Parlamentu Janem Bartoškem a Charitou ČR. Přispět můžete na účet 55660022/0800, VS 180 - Irák a VS 182 - Sýrie. Více na www.archapomoci.cz |
Lenka Klicperová je šéfredaktorka časopisu Lidé a Země