„Chtěla bych se s ním zase jednou setkat a mučit ho stejně jako on mě. Nenávidím ho,“ říká dvacetiletá A. K. H. (její pravou totožnost známe, ale na její přání jsme použily jen iniciály), výrazně krásná jezídka s jemnou černou tečkou vytetovanou v ďolíčku na bradě. Na svobodě je teprve osm dní. Před osmi měsíci jí společně s mladší sestrou unesli radikálové z ISIS v Sindžáru.
Udělat rozhovor se ženami, které se staly oběti sexuálního násilí, není vůbec jednoduché. Po pěti dnech usilovného vyjednávání jedeme konečně do severoiráckého Dohuku na schůzku.
Setkáváme se v bytě, který pronajímá jezídská organizace v moderním komplexu novostaveb na periferii města. V uprchlickém táboře, kde žijí s rodinou a dalšími jezídy, by otevřeně nemluvily o tom, co prožily. Jezídé jsou tradičně založení a znásilnění pro ně znamená nepředstavitelnou hanbu.
Čtěte předchozí díl série reportáží ze Sýrie: Jezídský žal
V některých případech vede i k tomu, že otec či jiný mužský příslušník rodiny zostuzenou dívku raději zabije. Avšak počet znásilněných jezídek narostl na tisíce, a tak se postoj jezídů k tomuto tématu začíná měnit.
„Hned v Sindžáru z naší unesené skupiny oddělili ženy od mužů. Nás dvě odvezli do jejich hlavního města Rakká v Sýrii. Přišli dva muži, jeden Saúd, druhý Brit arabského původu, a odvedli si nás,“ doplňuje svou sestru osmnáctiletá D. K. H. Z Rakká je přes Al Bab přemístili do Aleppa.
Tam začala noční můra. Zavřeli je do jednoho z domů a hned první večer obě brutálně znásilnili. A tak to chodilo celých osm měsíců a patnáct dní. „Nedá se na to zvyknout. Pokaždé to bylo stejně odporné jako ten první večer. Měla jsem neustále zbraň u hlavy, až se mi tam udělala modřina,“ odhrnuje si vlasy z čela a ukazuje jizvu A. K. H.
Sexuální otrokyně i kuchařky
„Bránila jsem se, až mi zlomil prst. Ale nic ho nezastavilo. Bil mě při tom a vrážel mi dovnitř různé předměty. Měla jsem pocit, že mě celou rozerve,“ zakrývá si při těchto slovech oči. Po většinu času musely být doma, jen jednou za čas mohly vyjít v nikábu (oděv odhalující pouze oči) nakoupit na tržiště.
Svým věznitelům totiž nesloužily jen jako sexuální otrokyně, ale také jako kuchařky. Jednou cestu na nákup využily k útěku. Na trhu se jim podařilo půjčit si mobil a zavolat příbuzným, na jakém místě se nachází. S pomocí jednoho z místních se dostaly až na hranici Turecka. Odtud je příbuzní propašovali zpět do Kurdistánu.
„Nikdy se nevdám. Po tom, co jsem prožila, se mi při pomyšlení na muže dělá zle,“ uzavírá své vyprávění A. K. H. Její sestra si drží obličej v dlaních: „Nemůžu už ani plakat. Všechny city jsem ztratila.“
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a reportérky Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Ozbrojenci na severu Sýrie unesli na 300 Kurdů, poté je opět propustili
Unesené Češky jsou na svobodě, v Pákistánu je prý zajala Al-Káida
