Za městem Rabíja začíná válečná zóna. Silnice, která spojuje tento přechod na syrské hranici se Sindžárem, vypadá jako česká okreska. Jenže výmoly na téhle cestě pocházejí většinou od nejrůznějších střelných zbraní. Podél obou stran silnice se táhne rovina narušovaná jen sem tam pozůstatky rozstřílené budovy.
Vesnic je tu málo a všechny do jedné jsou téměř opuštěné. Když tudy chcete projíždět, potřebujete zvláštní povolení. Stále je tu hodně nebezpečno. Hranice je kousek a kdykoli se sem může vrátit Islámský stát. Asfaltka představuje jedno z mála bezpečnějších míst. Všude jinde mohou být nastražené miny.
Po necelých čtyřech hodinách auto zastavuje v úplně jiné krajině. Vyjeli jsme do pohoří Sindžár, které se zvedá jako velbloudí hrb z pohraničních rovin. Je květen, kopce jsou zelené a plné horských květin.
Ideální místo na trekking. Jenže hory jsou teď pokryté stanovými městečky, kde se před Da’iš ukrývají desetitisíce jezídů. Jezídové by se dali charakterizovat jako etnicko-náboženská komunita. Jde o starobylou sektu, která kombinuje řadu prvků z ostatních náboženství, jakými jsou například hinduismus, manicheismus, judaismus, křesťanství, zoroastrismus a islám.
Právě jejich víra se stala záminkou pro to, aby je napadl islámský stát s nebývalou krutostí. Začalo to v srpnu loňského roku ve vesnici Gerserik, pár kilometrů před městem Sindžár. Jezídové sebrali veškerou svou odvahu a sami se postavili nepříteli. Prý nebyl nikdo, kdo by je chránil. Podle statistik Spojených národů uprchlo do hor na padesát tisíc jezídů a okolo pěti tisíc Islámský stát zavraždil.
„Chodili od domu k domu a nutili nás konvertovat k islámu. Kdo odmítl, byl zavražděn před očima svých příbuzných. Někdy vyvraždili celé rodiny i s malými dětmi,“ říká padesátiletý Rašu. Se svou ženou a deseti dětmi přežívá v táboře Sardaš, který je nadohled pozic Islámského státu. Společně se dvěma stovkami rodin žije v podmínkách připomínajících středověk. Toalety nahrazují primitivní latríny, koupelny neexistují vůbec.
Čtěte předchozí díl série reportáží ze Sýrie: Poprvé po nás střílejí
Před každým stanem je místo, kde se provádí veškerá hygiena omezená na čištění zubů a mytí rukou. Teď v létě bude pekelné horko. V zimě jezídy naopak zkoušel krutý chlad. Ani tady nejsou úplně v bezpečí. Radikálové ze Sindžáru sem opakovaně pořádají výpady. Někdy dojdou až na dvě stě metrů k táboru.
Mírumilovný národ proto porušil veškeré své tradice a založil svou vlastní domobranu – YBS (Sindžárské jednotky odporu). Do ní se hned přihlásilo několik stovek mužů i žen.
„Radši zemřeme, než abychom konvertovali,“ říká odhodlaně Rašu. Mnoho z nich své životy již položilo. V rukou islámských radikálů je také stále ještě na čtyři tisíce jezídů. Mezi nimi jsou i dva synové dvaačtyřicetiletého Daúda Ada. „Bylo jim deset a jedenáct. Při útěku do hor jsme hodně trpěli žízní. Poslal jsem je pro vodu. Už se nevrátili. Da’iš je odvedl pryč. Před více než čtrnácti dny jsem se dozvěděl, že by mohli být v Tel Afaru, kde je něco jako koncentrační tábor pro jezídy střežený IS,“ utírá si slzy, zatímco ukazuje na mobilu fotku jednoho z chlapců.
Rašu vypráví o exodu do sindžárských hor. Spali jedenáct dní na holé zemi. Neměli jídlo ani vodu. Neměli se čím přikrýt ani kam se schovat před spalujícími letními paprsky. „Druhý den nám přišli na pomoc příslušníci PKK a vytvořili koridor, kterým jsme mohli utíkat. Jsme jim za to moc vděční, i když je mi jasné, že tady mají své zájmy.
Chtějí Sindžár dostat pod svou kontrolu,“ říká někdejší učitel angličtiny Chaláf Salih Farísy. Není to první exodus jezídů, jsou zvyklí utíkat do hor po celá staletí. Teď ale nevidí pro sebe v Iráku žádnou budoucnost. Nevěří nikomu a obviňují svět, že jim nepomohl v nejkritičtější situaci. „Nejdůležitější je přece humanismus, a ne politika. Jde tu o tisíce lidských životů,“ uzavírá diskusi Chaláf.
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a reportérky Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Ozbrojenci na severu Sýrie unesli na 300 Kurdů, poté je opět propustili
Unesené Češky jsou na svobodě, v Pákistánu je prý zajala Al-Káida
