V srpnu to byl právě rok, kdy se na horizontu před městem Sindžár zvedl oblak prachu. Vířily jej džípy militantních islamistů z tzv. Islámského státu. Jezídé z města a okolních vesnic se dali na útěk, který nepřežily tisíce z nich. OSN označila masakr za genocidu. Jak žijí jezídé na hoře Sindžár dnes?
Je už skoro tma, když se konečně dostáváme do posledního tábora Sardaš na hoře Sindžár v západním Iráku, do oblasti historicky obývané náboženskou menšinou jezídů. V potemnělém stanu nás vítají předáci jezídů. Pijeme čaj. Dvaačtyřicetiletý Daúd Ada mluví. Pak vytáhne z kapsy mobil a ukazuje fotky dvou chlapců.
Oba dva unesli teroristé z IS během loňské genocidy. Od té doby je neviděl. Bylo jim deset a jedenáct. Bylo nebo je? Daúd neví, stejně jako drtivá většina přítomných nemá ponětí, co se s jejich unesenými příbuznými stalo. Exodus jezídů loni sledovala všechna světová média.
Obklíčení vyčerpaní civilisté, bez vody, potravin a naprosto bezbranní proti ostříleným zabijákům IS. Někteří z mužů sice vlastní pušky, ostatně jako většina obyvatel venkovských oblastí Iráku, ale staré zbraně dávno používali jen na ochranu stád.
Pět tisíc zavražděných
Neměli šanci. Podle statistik Spojených národů uprchlo do hor na padesát tisíc jezídů a okolo pěti tisíc Islámský stát zavraždil. „Chodili od domu k domu a nutili nás konvertovat k islámu. Kdo odmítl, byl zavražděn před očima svých příbuzných. Někdy vyvraždili celé rodiny i s malými dětmi,“ říká padesátiletý Rašu.
„Druhý den nám přišli na pomoc příslušníci PKK a vytvořili koridor, kterým jsme mohli utíkat. Jsme jim za to moc vděční, i když je mi jasné, že tady mají své zájmy. Chtějí Sindžár dostat pod svou kontrolu,“ říká někdejší učitel angličtiny Chaláf Salih Farísy. Není to první exodus jezídů, jsou zvyklí utíkat do hor po celá staletí. Teď ale nevidí pro sebe v Iráku žádnou budoucnost. Nevěří nikomu a obviňují svět, že jim nepomohl v nejkritičtější situaci.
I mírumilovní jezídé nakonec pochopili, že musí v zájmu přežití vzít do ruky zbraně. Ve výcvikovém táboře v jedné z opuštěných vesnic dnes cvičí jezídské dobrovolníky bojovníci PKK. Z dlouhých let partyzánských bojů proti turecké armádě mají obdivuhodnou praxi. Jezídskou partyzánku z oddílů domobrany YBS potkáváme i na nejexponovanějším místě sindžárské fronty, kde jsou od nás militanti IS asi 50 metrů.
„Bojuju tady devět měsíců. Z toho dva měsíce jsem tady na přední linii. Necítím žádný strach. Vždy když jdu do boje, představuju si, jak musí trpět ženy, které islamisté unesli,“ říká dvacetiletá jezídka Vinar, než zmizí s kalašnikovem v ruce vystřídat svého kolegu na pozici.
Čtěte také:
V bojích v Sýrii prý byl zabit jeden z velitelů An-Nusry
Zásah Ruska mír v Sýrii pouze oddálí, říká analytička Irena Kalhousová
