Kapitola 189
Socha mafiána * Léto ve znamení Pucciniho? * Odsouzeni zemřít * Toskánské perličky * Vesecká a logika * Ale ty konce! * Příklad ze severu
Socha mafiána
V Česku se nekrade a nepodvádí jen v současnosti, ale už minimálně čtyři sta let. Albrecht z Valdštejna bude mít letos, kdy uplynulo 375 let od jeho násilné smrti, ve svém malostranském paláci bronzovou sochu! Instalována by měla být přímo proti vstupní bráně na druhém nádvoří Valdštejnského paláce – tedy proti Kolovratskému paláci. Náklady na Valdštejnovu sochu v životní velikosti nemají převýšit 1,5 milionu korun – loni schválený senátní rozpočet s nimi počítá. Zhotovení sochy schválila komise pro práci kanceláře Senátu. Jedním z podnětů byl úspěch velkolepě pojaté valdštejnské výstavy, kterou Senát před rokem uspořádal společně s Národním muzeem a Vojenským historickým ústavem. Expozice zobrazovala Valdštejna nejen jako válečníka, kořistníka a politika, ale i jako budovatele, mecenáše a osobnost evropského významu v éře třicetileté války. I socha je dle autorů výrazem snahy vnímat Valdštejna a jeho působení reálněji než jen jako zápornou postavu, jak tomu bývalo v minulých desetiletích.
Vznik mafiána zněl titul jedné brožurky vydané ke zmíněné výstavě. Zkusme si do ní namísto Valdštejna dosadit jméno jednoho z velkých současných českých kořistníků, který už léta beztrestně vysává státní pokladnu, kde může. Je to úžasné počtení. „Politické krytí, mistr v okrádání, pozemkový magnát, jehož nenasytnost začala děsit i jeho spojence, všichni kradli a podváděli, ale on ze všech nejvíce a neznal míru.“
Naše společnost se v tomto ohledu od 17. století tedy vůbec nevyvíjela pozitivním směrem. Možná, že na počest tohoto nedotknutelného českého „podnikatele“ bude také za čtyři sta let zhotovena v historickém centru Prahy bronzová socha, přestože kromě vlastní honosné vily zatím nic nepostavil a kromě politiků, které pase, nikoho jako mecenáš nepodpořil.
Léto ve znamení Pucciniho?
Někteří mediální analytici si v minulých týdnech založili dvoje desky. Jedny, týkající se lobbisty Romana Janouška, alter ega pražského primátora Pavla Béma, se mohou jmenovat třeba BOHÉMA. Druhé, pojednávající o dovolené předsedy ODS Mirka Topolánka a jeho suity v Toskánsku, zase třeba TOSCA. Velmi zajímavým momentem je vzájemná časová souslednost obou událostí. Média zveřejnila fotografie ze společné dovolené několika politiků, lobbistů a podnikatelů (TOSCA), čímž zcela vytěsnila z centra pozornosti jinou, do té doby slibně se rozvíjející aféru okolo švýcarského vyšetřování praní špinavých peněz (BOHÉMA). Náhoda?
Odsouzeni zemřít
Odsouzeni zemřít je název thrilleru o rozjařené společnosti, která se na jachtě zpije a zkouří a naskáče se zchladit do moře. Sadistický scenárista připsal na palubu ještě řičícího kojence. Nám však postačí zápletka, v níž se rozjařenci nemohou vysápat zpět na palubu, protože si v ožralosti nespustili žebřík.
Upřímně řečeno, na rozjařenou společnost není pěkný pohled. Na to, jak politici s lobbisty a podnikateli tráví společně dovolenou, není nikdy potěšení se dívat. Vypadá to, že jsou všichni už natolik zkouření mocí, že ztrácejí zábrany. Neetických jednání se dopouštějí běžně. Proč by se měli chovat jinak na dovolené? Před volbami zase vytáhnou al-Káidu, prasečí chřipku, ruskou hrozbu, návrat komunistů a do dementna vystrašení voliči je zvolí znovu.
Lidé si však začínají uvědomovat, že si už několikrát naběhli. A leckoho napadlo, že by té rozjařené společnosti, jíž je nyní „moře po kolena“, třeba nemuseli spustit onen žebřík, až se zase bude sápat zpět na palubu, aby mohla pokračovat ve špinavostech. Tím žebříkem jsou volby. Doporučujeme podnikatelům, lobbistům a politikům, aby se šli na ten film podívat.
Toskánské perličky
Opoziční politik Milan Urban se „omluvil“ za to, že strávil nějaký čas v Toskánsku na dovolené s nějakým lobbistou. Že se to prý již nestane. Nesmyslná omluva za nicotnost přitahuje pozornost. Má-li politik na vládní úrovni neuvěřitelné nutkání se omlouvat, má asi setsakra za co!
Jistý politolog se zase rozčílil, že bývalý ředitel rozvědky se dozvěděl o existenci toskánských fotografií a zprostředkoval je médiím. A že si nedovede představit, že by něco podobného učinil třeba bývalý ředitel CIA. To už opravdu nebyl politolog, ale spíše „agnostolog“. Naštěstí v televizi nevyprávěl o všem, co si nedovede představit. To bychom na to zírali doteď. A nebyl by žádný Palubní deník!
Mirek Topolánek se zase svěřil, jak nabyl přesvědčení, že je sledován sociální demokracií: „Nevím, jaké důkazy novináři potřebovali, než to, že člověk velmi blízký sociální demokracii a šéfovi marketingu Dimunovi, pan Randák, prostě fakticky disponuje zpravodajskými metodami a zpravodajskými informacemi. V tomto smyslu nepotřebuji žádné další důkazy předkládat.“
Neodbytně se tím vybavuje vyprávění o muži na Rudém náměstí v Moskvě, který za nejtužšího brežněvismu na potkání rozdával lidem letáky. KGB domnělého disidenta hned zatkla a odvlekla na služebnu. Tam však k velkému překvapení zjistila, že muž rozdával čisté papíry. To tento „chapík s gulemi“ vysvětlil následovně: „Pačemu bukvy? Veď eto vsjo jasno!“
Vesecká a logika
Novinářka Barbora Tachecí se zeptala nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, zda oběd s nadřízenou státního zástupce dozorujícího vyšetřování kauzy Čunek pokládá i s odstupem času za dobrý nápad.
Vesecká odpověděla něco v tom smyslu, že se určité profesní skupiny scházejí naprosto pravidelně – a že se nic neděje. Více specifikovat nechtěla. Kdo ví, zda v tu chvíli nepomyslela na Toskánsko.
Na námitku, že případ Čunek byl naprosto ojedinělý, odpověděla Vesecká velmi sofistikovaně: „Tomu rozumím, že případ místopředsedy vlády je případem výjimečným. Ovšem už to, že jsme se sešli, dle mého názoru ukazuje, že tato kauza nebyla žádným motivem.“
Takže – zpět k Toskánsku – to, že se politici, lobbisté a podnikatelé sešli, je dle logiky Vesecké naopak důkazem, že nic špatného nedělali! Uvidíme však, jak pochodí kriminálníci, kteří se stejným způsobem pokusí čelit žalobám státního zastupitelství vedeného Veseckou!
Ale ty konce!
ODS si najala za volebního poradce Arthura Finkelsteina, aby ji vytáhl z bryndy. ODS slyšela, že při kampani vedené Finkelsteinem neplatí žádná pravidla. Experti v ODS si to vyložili po svém a hned si to rozdali mezi sebou (viz šanony BOHÉMA a TOSCA). Vtipný začátek.
ODS najala člověka s neuvěřitelně špatnou pověstí, jemuž je jezuitské „účel světí prostředky“ denním chlebem. Jen člověk naprosto bezcharakterní a skrznaskrz blbý může – ač sám Žid – ve snaze porazit židovského protikandidáta u svého klienta rozdmýchávat antisemitismus. Tato volba ODS svědčí jak o její vyprázdněnosti, tak o snaze uchopit moc (téměř) jakýmikoli prostředky. Otázka je, jak dlouho vydrží to „téměř“.
Mezi jaké slovutné Finkelsteinovy klienty se zařadil Mirek Topolánek? Ariela Šarona ponechme pietně stranou. Ke konci aktivního života měl i světlejší momenty. Příklonem k jednání s Palestinci totiž zklamal válečné štváče na obou stranách blízkovýchodního konfliktu. Mít však mezi klienty takové šmoky, jako je Richard Nixon nebo Avigdor Lieberman, to už na tom musí být jeden hodně špatně. Chlubit se však klientem, jako je válečný zločinec Hashim Thaći, to už je opravdu chucpe.
Doufejme, že se o kontraproduktivitě tohoto tahu brzy přesvědčí všichni, kteří do něho investují hříšné peníze. Podobně jako se stalo paradoxně v rodině samého exprezidenta George W. Bushe. Jím reprezentovaný „světový názor“ natolik zapůsobil na jeho dceru, že při posledních volbách volila Baracka Obamu.
Příklad ze severu
Islandské úřady – stejně jako každý rok – i letos zveřejnily žebříček lidí, kteří do státní kasy zaplatili nejvíce daní. Informace jsou úplné, rozepsané dle druhu daní a může se k nim dostat kdokoli. Dle zpravodajského serveru IceNews v roce 2008 nejvíce peněz, 157 milionů islandských korun (asi 22 milionů českých) zaplatil Hreidar Sigurdsson, někdejší prezident zkrachovalé a poté státem zachráněné společnosti Kaupthing Bank. Na druhém místě se umístila podnikatelka Helga Gudmundsdottirová (sedmnáct milionů českých korun) a na třetím Sigurjón Árnason, člen představenstva rovněž zestátněné finanční instituce Landsbanki. Ten státu na daních odvedl sto milionů islandských korun (zhruba čtrnáct milionů českých).
Kdy se podobný žebříček rozhodne vytvořit i české ministerstvo financí, nemá smysl ani spekulovat. Něco podobného nemá v programu žádná česká politická strana a v dohledné době ani mít nebude. Škoda!
Bylo by dobré zjistit, kolik daní odvedli českému státu „podnikatelé“ Roman Janoušek či Marek Dalík.