Není mnoho restaurací, které v zákulisí kulinářské scény centra města nabízejí služby, které se mohou s gastronomickou špičkou směle popasovat.
Mají svou stálou klientelu, ta skrze jejich kvalitu ráda vyjede i do míst něčím zajímavých. Proč tomu tak je?
Co vede člověka, bažícího po labužnických požitcích, ze zóny podniků, které tyto nabízejí měrou nevídanou a více než osvědčenou kvalitou? Je to zvídavost, touha poznat něco nového, stejně dobrého, navíc podávaného v neotřelých prostorách. Tedy to, co přivedlo před vchod Magické zahrady v Michli i mne.
Jen ať mají pravdu všichni ti, kdož podnik vychvalují a v ratingu oblíbených staví vysoko, převysoko, přeji si v duchu, stoje před branami Zahrady. Ještě než vezmu za kliku, ozvou se mi nad hlavou krátké ptačí etudy. Reproduktor ukrytý ve větvi stromu propůjčil hlas drobným umělým opeřencům, snad aby zvedl náladu vstupujícím a ozvláštnil vstup do lokálu. Za dveřmi čeká první ze dvou prostor podniku. Malý bar a dvě úrovně lokálu, to je prvá vizitka Zahrady. Dlouhá úzká prostora zrcadlem v čele ještě protažená, zřejmě supluje kavárnu. Nízkou zídkou je oddělena od jiné, nižší, která by dobře mohla být jakousi nevelkou pivnicí. Já se ale se ubírám do zadní místnosti. Ta má jisté kouzlo. Usedám a v rychlosti přelétám neširokou, ale lákající nabídku, abych se ujistil o své volbě, degustačním menu. Obyčejně bývá kuchařovou chloubou a hostovou jistotou.
Zahrada za stěnou
Rozhlížím se prostorem, číšník mi k tomu dává prostor. Už přinést lístek bylo – na to, že restaurace zdaleka „nepřetékala“ hosty – trochu dlouhé. A k převzetí objednávky uběhla také notná doba, mám tedy na obhlédnutí všeho času víc než dost.
Místnost připomíná jakousi experimentální třídu – co do vzhledu. S jednou celoprosklenou stěnou, za níž se v polotmě rýsuje letní zahrada a pár stromů v pozadí, s druhou potom pojednanou z luxferů modře prosvícených, působí prazvláštně. Z oválných kokonů, vyhřezlých z plátěného podhledu, vrůstají do prostoru různobarevná svítidla, ne nepodobná plodům liči. Lavice podél stěn jsou trochu široké a bez opěrek jen prostředně pohodlné, židle a stoly vyhlížejí trochu jako školní mobiliář. Kombinace barev osvětlení však propůjčuje atmosféře přece jen trochu avízovaného mystična.
Přiblížil se číšník, příjemný, jen trochu váhavý, a servíruje předkrm – grilovaný francouzský kozí sýr na opečeném tmavém toastu, podávaný s grilovanou mladou cibulkou a brusinkami. Napohled není žárem poznamenaný sýr nic moc. Bochánek se sesedl, rozeběhl po toustu a překročil hranice jeho plochy. Vizáž vylepšovala kupka salátových listů se sluníčkem cherry rajčátka, pomrkávajícím ze zeleně.
V chuti nabídl předkrm očekávané. Výraz sýra, teplem umocněný, skýtal patřičný díl „kozlečiny“, ovšem nijak dramaticky. Ostrý, natrpklý „prk“ nebyl až tolik arogantní, rozhojněný o převážně nahořklý podíl salátu předkládal příjemné sousto. Navíc uhlazen o živou, důraznou sice, ale hladivou přítomnost lesního ovoce – brusinek, pokud si vzpomínám – se předkrm postaral o nečekaně přívětivou ouverturu.
Povedený králíček
Personál se dostal do tempa, další chod je tu v čase přijatelném. Jsou to mnou zvědavě očekávaná filátka z králičího hřbetu na čerstvých bylinkách, lehce podušená v omáčce z cibule, anglické slaniny, česneku a hořčice, podávaná s domácími bramborovými noky. Za tímto předlouhým názvem je ukryta především tmavá, hustá, mnoha kousky různých drobných kosteček hýřící hladina omáčky. Z té vystupuje bělavé skalisko na sobě navrstvených oválů noků, na povrchu vlhkých až slizkých. V rohu potom nezbytný „pugét“ zelených listů s blýskavým rudým okem minirajčete.
Zprvu jsem se domníval, že maso je součástí oné směsi v omáčce a jde tedy o jakési ragú. Po prvém ponoření vidličky však nacházím světlá filátka zcela ponořená pod hladinou. Chtivě z jednoho odkrajuji a vkládám do úst. Maso je překvapivě dobře uchystané.
Králíka není snadné připravit dobře. Tenhle byl. Ne až na troud vysušený ohněm, lehýnce kořeněný, nabízel ve spojení s omáčkou až chlubný prožitek. Trochu dietní výraz masa byl obkroužen pikantní, slaninou zhutnělou omáčkou s patrnou přítomností česneku, pikantním přídechem cibule i neobvyklým podtextem hořčice v závěru. Takový „králíček v své jamce“, chce se říci, který spolu se všemi vstupy zahrál svou hru pestře a vyrovnaně. Noky, mírně gumovité, dobře předvedly úlohu přílohy.
Velice se těším i na striploin steak z uruguayského nízkého roštěnce, podávaný s pikantními mexickými fazolemi restovanými na anglické slanině, další číslo v „magickém“ pořadu večera. Poctivý „flák“ hověziny, ožehlé ohněm, voněl chutě alarmujícím odérem čistého masa. Uložen byl na tmavém soklu z fazolí, mezi nimiž občas probleskla běl slaniny. Nezbytná „omlazující“ přítomnost čerstvé zeleniny se coby zelený záhon obtáčela kol poloviny obvodu steaku. Razantně, s dravostí pračlověka, dychtícího okusit prvé maso připravené na ohni, spíše odervávám než odkrajuji první kousek.
Roštěnec neumí každý, zvědavě převaluji maso v ústech a zjišťuji, že je připraveno velmi dobře, na medium. Což by bylo v pořádku, kdyby se mne číšník neopomněl zeptat, jak je chci propéci. Steaky mám rád rare, tedy krvavější, více šťavnaté. Maso ale bylo chuťově pestré, s nádechem přirozené kořenitosti jižních chovů, uvnitř růžové a stále ještě s dostatkem šťav. Svou rurální podstatou probudilo v člověku na krátkou minutku pocity úspěšného lovce. Fazole, na hranici rozvaření, okořeněné do mírně pikantního projevu, byly steaku zajímavým partnerem. Česnek jejich moučnou příchuť oživil, slanina oděla suchý výraz lehýnkým tukovým „bolerkem“. Omáčka se sotva čitelnou stopou – patrně tomat, nevím už – se spojila se šťávami proudícími z masa, srovnala vše pod svá všeobjímající křídla a hovězině připravila ladící doplněk k živému, atraktivnímu doznění.
Lépe vypadá než chutná
Zbýval už jen dezert, čerstvé jahody s teplou hořkou čokoládou na piškotovém korpusu zalitém italským sektem. Jako krví poznamenaná trnová koruna vyčnívaly vzhůru přes okraj poháru ostře seříznuté špice čerstvých jahod. Jejich spodní část byla utopena v pomalu tuhnoucí čokoládě, jejíž povrch zvolna matněl. Úplně na dně bylo lze rozpoznat světlou, napohled nehomogenní hmotu piškotu. Chuť poháru nedostihla jeho vzhled. Jahody, jakkoliv čerstvé, nestačily na útočný nástup čokolády, která se hned zpočátku ujala prvého hlasu. Takže jásavý akord ovoce se projevil jen zpola. Piškot potom, který také nestačil vzdorovat ataku hořkých projevů, byl navíc suchý, až téměř dusivý. Nevím, kam se poděl sekt, svou roli nezvládl a z „pódia“ chutí se vytratil. Závěr meníčka tak vyšel jako poněkud rozpačitý. Tím spíš, když v mase čokolády utopený lístek máty vyhlížel po vyjmutí jako ropou umáčené ptáče.
V sympatické ceně – pro dva činila 1191 korun, se skryly i úlety personálu, například nestažené nádobí po posledním chodu a slalomovité vyúčtování mezi sklenkami a talíři. Odhlédnuto od toho je však Magická zahrada příjemnou zastávkou na labužnické cestě Prahou.
