Výhodnější politická konstelace pro narovnání vztahu státu a církví už asi nebude
Pamatujete si na „privatizační linku“ Občanské demokratické aliance? V půli devadesátých let se tak říkalo kuriozitě, kdy tehdy nejmenší koaliční strana měla v rukou Fond národního majetku, ministerstvo privatizace, legislativu i ministerstvo průmyslu a obchodu. Dnes, po bolestném zrodu pravozelené koaliční vlády Mirka Topolánka, by se pro změnu dalo mluvit o lidovecké lince církevně-restituční. KDU-ČSL má v moci vládní legislativu (Cyril Svoboda), resort financí (Miroslav Kalousek), kulturu a památky (Václav Jehlička), dotace do regionů (Jiří Čunek) a také armádu a její kaplany (Vlasta Parkanová). Navíc, tak početné zastoupení v kabinetu křesťanští demokraté v polistopadové historii ještě nikdy neměli.
To by samo o sobě ještě nic neznamenalo, kdyby se už dva týdny po získání důvěry ve sněmovně tiše nerozjíždělo nové kolo jednání politiků a církví o vrácení majetku. Iniciativa vyšla od předsedy vlády, ale podle kuloárních informací byla strategie domluvena mezi občanskými demokraty, lidovci a zelenými už před podpisem koaliční smlouvy. Brzy tak vzniknou dvě komise, vládní a církevní, které mají společně dohodnout řešení.
Najdou je? A jaké bude? Názor na problém měnili v uplynulých sedmnácti letech nejen politici, ale i církve. Respektive církev katolická, která po roce 1948 přišla o zdaleka největší majetek. Čeští biskupové pochopili, že lepší než pole nebo lesy budou pro církev peníze. Za ně se dá totiž obstarat budoucí zdroj obživy snáze než pracným pronájmem a správou realit. Leccos ani vrátit nelze a některé objekty jsou na buldozer. Průběhem času volání po úplné restituci dle hesla „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ sláblo a naopak sílilo opatrné přesvědčení, že státní participace na financování církví je vlastně výhodná. A že by měla jistou dobu pokračovat, i když už ne v rovině výplatních pásek kněžím jako dosud. Církev dnes nehledá čistou odluku od státu, ale spolupráci. To, co dnes katolíci nazývají nezbytným vícezdrojovým financováním, vlastně znamená jakési pokračování státních dotací plus roční náhrady za majetek po dobu třeba padesáti let plus platby charitativním organizacím a příspěvky na opravu památek, daňové asignace, naturální restituce pro řeholníky a jednotlivé vracení některých nemovitostí. Konečná dohoda tak asi bude složitým kompromisem a kombinací naturální a postupné finanční restituce. Podobně se domluva rýsovala už před dvěma lety (EURO 13/2005) za vlády ČSSD/KDU-ČSL/US-DEU a představy se od té doby nijak podstatně nezměnily. Peněžní forma bude jistě vyhovovat i nekatolíkům, kterým není moc co vracet, a stát to bude muset zohlednit. Přesto nečekejme, že se ministři s biskupy jen projdou růžovým sadem. Nejtěžší bude stanovit výši náhrady a splátkový kalendář. Ve vzduchu visí desítky miliard, přičemž jiný odhad může mít ministerstvo financí, odlišný církve a rozdílnými čísly mohou operovat opoziční ČSSD a KSČM, jejichž poslanci budou posuzovat zákony vyplývající z dohody. Různé názory mohou být i na výši roční valorizace nebo na to, má-li být daňová asignace kolem jednoho procenta z daní. Zbývá také dohodnout klíč, podle něhož si církve - zřejmě všech šestadvacet registrovaných - budou peníze od státu rozdělovat, než je použijí podle svého gusta.
Je jasné, že kolem tak velkého přesunu majetku se rojí nepoctivci. Budou vně i uvnitř církví. Nevydá-li stát sporné lesy ani pole, nejspíše je časem začne privatizovat. Vidina restituční tečky se tak dokonce může pro řadu lobbistů i šibalů stát důvodem dočasné nepotopitelnosti Topolánkovy vlády. Existují však i zájmy opačné. Říká se, že sociálnědemokratické vedení ministerstva financí dalo svého času ústní slib benevolence obcím, které si navzdory blokačnímu paragrafu v zákoně o půdě poradí s církevními pozemky v intravilánu, bránícími rozvoji. A dotyčné parcely se prý už i tiše převádějí. Kolují také neověřené zvěsti, že vedení státních lesů preferovalo intenzivní těžbu právě v polesích patřících kdysi církvi.
Přesto, nebo možná právě proto je třeba do kyselého jablka konečně kousnout. Církve nesmějí být nadále státem vydržované instituce, takové postavení je nedůstojné. Zároveň vláda nesmí církve ze dne na den ponechat svému osudu, protože křídla jim přece před čtyřiceti lety ustřihl komunistický stát. Moc duchovní a světská od středověku spolupracovaly, prolínaly se a není důvod, proč by tomu tak nemohlo být i v budoucnosti. Ztělesněním provázanosti jsou koneckonců i zamotané dějiny pražské svatovítské katedrály. Rozumní politikové také neoslyší požadavek na diferencovaný přístup k řeholím. Mají-li i v dnešní době nepopulárního zemědělství řády odvahu živit se hospodařením nebo pronájmem půdy, bylo by od státu krátkozraké nevyjít jim vstříc.
Dotáhne trio Mirek Topolánek, Jiří Čunek a Martin Bursík do úspěšného konce dobrou vůli, za níž dodnes církve trochu překvapivě chválí posledního sociálnědemokratického exministra kultury Vítězslava Jandáka? Topolánkova ODS, lidovci ani zelení restituenta Bursíka hlavní žábou na církevním prameni nebudou. Ve sněmovně rozhodnou lobbisté, Melčák, Pohanka a sólisté z ČSSD.
