V návrhu nového zákona není paragraf o zneužití ekonomické závislosti
Obchodní řetězce mohou být klidné. V návrhu nového zákona o ochraně hospodářské soutěže, právě zaslaném Parlamentu, vláda, lépe řečeno antimonopolní úřad, rezignuje na postih zneužívání ekonomické závislosti praktikovaného řetězci vůči dodavatelům. Namísto ostrého paragrafu 9a, na němž v lednu ztroskotala novela zákona o ochraně hospodářské soutěže, se v nynějším návrhu nového zákona termín „zneužívání ekonomické závislosti už nevyskytuje a tato problematika je řešena jednou obecnou větou: „Za soutěžitele v dominantním postavení se pokládá i soutěžitel, na němž jsou jeho dodavatelé nebo odběratelé závislí proto, že nemají alternativní řešení pro výkon své podnikatelské činnosti. Názor unie. Naproti tomu neschválený paragraf podrobně definoval, co se zneužíváním ekonomické závislosti rozumí, jaké jsou jeho formy (poplatky za vstup do dis–tribuční sítě, vyžadování slev za dodané zboží, vynucená delší splatnost faktur, poplatky za účast na promočních akcích a podobně) a sankcionoval ho stejně jako narušení hospodářské soutěže. Předseda antimonopolního úřadu Josef Bednář loni v prosinci v této souvislosti pro týdeník EURO zdůrazňoval, že je nutný výslovný zákaz zneužití ekonomické závislosti: „Dosud vlastně silné ekonomické subjekty dostávaly informaci, že je to dovoleno – podle zásady, že je dovoleno vše, co není zakázáno. Málokomu se také vyplatí zaplatit pokutu a porušovat zákon dál. Pro většinu firem budou sankce dost citelné. Navíc jsou tady důsledky publicity kolem jednotlivých případů. Ztráty na goodwillu bývají citelnější než vlastní peněžní sankce a firmy si dobře rozmyslí, zda toto riziko podstupovat (EURO 48/1999). Změnu stanoviska vysvětluje Bednář tím, že směrodatný názor orgánů a představitelů Evropské unie, s nimiž byl problém konzultován, zní, že zneužívání ekonomické závislosti je třeba považovat spíše za nekalosoutěžní jednání a mělo by být řešeno v rámci obchodního práva. O případném tlaku představitelů obchodních řetězců odmítá spekulovat. Faktem však je, že parlamentní projednávání zlořečeného paragrafu 9a obchodníci a pro ně pracující firmy podrobně sledovali a samotný průběh byl, řekněme, nestandardní: Koncem ledna sněmovna poměrně výraznou většinou novelu zákona přijala, ale stačily dva měsíce k tomu, aby se přiklonila k názoru Senátu, který předlohu vrátil, a identický návrh už podruhé neschválila. Senát své odmítavé stanovisko zdůvodnil zajímavou logickou konstrukcí, že postih zneužití ekonomické závislosti by vlastně poškodil tuzemské dodavatele, protože obchodní řetězce „by se pravděpodobně bránily tím, že se by se obracely na dodavatelské řetězce, a to nepochybně i zahraniční . Volněji. Podle Bednáře však vypuštění paragrafu o zne–užití ekonomické závislosti nesnižuje význam nového zákona, který „jednak harmonizuje tuzemské soutěžní právo se standardy Evropských společenství, jednak zpřesňuje a doplňuje řadu ustanovení, takže nová právní úprava bude transparentnější a přinese i větší právní jistotu soutěžitelům . „Jednou z důležitých změn je jednoznačné vymezení pravidla de minimis, tedy vymezení okruhu dohod, které nemají citelný dopad na soutěž, uvádí Bednář. „Tyto dohody nebudou podléhat schvalovacímu režimu, takže se vytvoří podmínky pro efektivnější spolupráci malých podnikatelů a úřad si zároveň uvolní ruce pro odhalování a prokazování nejzávažnějších protisoutěžních praktik. U horizontálních dohod – mezi konkurenty
- se navrhuje limit pět procent, u vertikálních (mezi výrobcem a distributorem) deset procent podílu na trhu.
Nový zákon současně zmocňuje antimonopolní úřad k vydání všech blokových výjimek aplikovaných v Evropské unii. „Za splnění určitých podmínek by tedy byly automaticky, bez schvalovacího řízení, povoleny například některé dohody o specializaci, výzkumu a vývoji, převodu technologií, distribuci a servisu motorových vozidel, dohody v oblasti pojišťovnictví a dopravy a určité druhy vertikálních dohod, tvrdí Bednář. Další změnou ve směru posílení právních jistot soutěžitelů by mělo být zavedení lhůt pro vydání rozhodnutí o spojení soutěžitelů (v jednoduchých případech do třiceti dnů, ve složitějších do pěti měsíců), obnovení kartelového rejstříku
- seznamu dohod, z jejichž zákazu úřad povolil výjimku – a zavedení pro soutěžitele práva na slyšení.
Přísněji. Opačným směrem – k přísnějšímu postihu protisoutěžního jednání – by měl působit navrhovaný absolutní zákaz horizontálních dohod o cenách a rozdělení trhu, které podle Bednáře nejvíce ohrožují soutěžní prostředí. V návrhu nového zákona se také jednoznačně konstatuje, že možnost udělení výjimky je vyloučena v případě, kdy dohoda vede k podstatnému omezení hospodářské soutěže na trhu. Tento postulát v platném znění zákona kupodivu chybí. „Důležité je, pokračuje Bednář, „zavedení definice dominantního postavení na principu tržní síly pro případy, kdy tržní podíl je sice významným, ale ne jediným kritériem. Samotné soutěžní právo Evropských společenství sice tuto definici neobsahuje, ale z judikatury Soudního dvora ES vyplývá, že lze tento pojem chápat jako takové ekonomicky silné postavení podniku, které mu umožňuje zabraňovat efektivní soutěži na trhu a chovat se ve značném rozsahu nezávisle na svých konkurentech, obchodních partnerech a spotřebitelích. Nově se zavádí také princip kolektivní dominance. Dosavadní kritérium pro oznamování spojení podniků – podíl na trhu – by mělo být napříště doplněno obratem za poslední zúčtovací období, přičemž jako forma spojení soutěžitelů má být v novém zákoně uvedeno založení společného podniku. Nově se zavádí zákaz uskutečňování spojení soutěžitelů do doby, než úřad rozhodne o povolení nebo nepovolení fúze. Horní hranice pokut za protisoutěžní jednání – deset milionů korun nebo desetina ročního obratu – by zatím měla zůstat zachována. „Až praxe ukáže, zda ji jednou nebude nutné zvýšit, říká Bednář.
