S odchodem švýcarské soudkyně do Haagu končí italské čisté ruce
Počínaje 15. zářím se stává známá švýcarská prokurátorka Carla del Ponteová hlavní prokurátorkou mezinárodního soudního tribunálu OSN. I když to na první pohled nevypadá, její odchod uzavírá kapitolu takzvané revoluce soudců v Itálii (EURO 8/19 99). Slibných sedm let práce justice, která vynesla na světlo čtyřicetileté nekalé financování politických stran, však nenaplnilo původní očekávání.
„Akce čisté ruce je mrtvá, prohlásil Gherardo Colombo, zástupce milánského prokurátora, který stál při vyšetřování úplatkářských afér „tangentopoli vždy v první linii. „Čisté ruce dluží del Ponteové hodně. Nebude snadné ji nahradit, uvedl pro de ník Corriere della Sera v reakci na změny na postu švýcarského hlavního prokurátora. Bude zde zkrátka chy bět jeden ze symbolů úzké švýcarsko-italské spolupráce, která umožnila dosáhnout dříve nemyslitelných výsledků v italském boji proti korupci, klientelismu a praní špinavých peněz.
Neodchází však jen symbol a nejde jen o spolupráci Italů a Švýcarů na justičním poli. Jak vysvětluje dále Colombo, ve hře je především chronicky neschopné italské soudnictví. Ze statistik milánské prokuratury je zřejmé, jak těžká cesta ve de od vyšetřování k finálnímu rozsudku. Ačkoliv bylo korupční šetření přeřazeno do „vysokorychlostního koridoru , riziko, že mnohé případy skončí v prázdnu, je dnes stále více reálné: zdlouhavé procesy končí zproštěním viny z promlčení. Z celkem 3126 obžalovaných u milánské prokuratury byl od roku 1992 dodnes vynesen konečný verdikt jen ve zhruba tisíci případech. Počet osvobozených z promlčení vystoupal už ke třem stovkám. Riziko promlčení představuje onen gordický uzel, který je nutno rozetnout.
Vedle do očí bijících vynesených konečných rozsudků nad veličinami jako bývalý socialistický premiér Bettino Craxi z listopadu 1996, který byl odsouzen za finanční úplatky stejně jako Berlusconi, by neměly zaniknout ostatní zatím nedořešené případy. Se současnou úpravou promlčení však hrozí, že v průběhu několika málo měsíců vzroste neúměrně počet takto osvobozených. Od začátku příštího roku totiž nebudou moci ti obžalovaní, kterým je přiznána nějaká polehčující okolnost, už být odsouzeni za úplatky placené či přijaté před rokem 1992.
Na to reaguje prezidentka soudní komise při italské poslanecké sněmovně Anna Finocchiarová. Navrhuje zavést „zvláštní formu dohody, jež by uzavřela období čistých rukou, aniž by popřela, že došlo ke nezákonnostem . Jde o řešení v mnoha aspektech podobné dřívějším návrhům, na k teré je dnes stejně příliš pozdě. V podstatě je to soudní postup, který by v urychlené podobě a bez opravdového procesu dovolil obžalobě i obhajobě dohodnout se na trestu. Výsledek následovně obě strany předloží k uvážení soudci . Nebo ještě jednodušeji, stačilo by, aby byla uznána viníkova zodpovědnost a stanovena peněžní náhrada, k níž by se mohl přidružit například zákaz vykonávání určité profese, uzavírání smluv se státní správou nebo práce ve veřejném sektoru a podobně.
Návrh Finocchiarové poprvé zveřejnil deník L Unita s levicově demokratickou orientací na stranu současného premiéra Massima D Alemy. Tento deník několik týdnů předtím přišel s myšlenkou dovolit Craximu, který už téměř čtyři roky setrvává ve sv ém tuniském exilu, návrat do Itálie. Spěchá snad italská levice uzavřít aféru čisté ruce? Ta stejná levice, které se vyšetřování v posledních letech dotklo jen okrajově a která z boje proti korupci ušila svou hlavní vlajku, ta že by se sna žila dnes zaujmout méně razantní pozice, inklinující spíše k tomu, uzavřít tuto dlouhotrvající etapu politické transformace?
Naopak bývalý milánský soudce a současný demokratický senátor Antonio di Pietro, který čisté ruce v roce 1992 rozjel, a tím se stal jejich symbolem, míní, že jediným problémem zůstává bývalý pravicový premiér Silvio Berlusconi. Pokud bude on osvobozen, může svou soudní výhru zužitkovat politicky a svou rétoriku zaměřit proti „buřičským soudcům , kteří ho pronásledovali. Pokud bude odsouzen, může prohlásit, že tímto způsobem chce někdo dát roubík opozici a může se považovat za oběť „levicového režimu.
Absence soudních nástrojů nutí vládu přijmout politické řešení, i když nebude snadno proveditelné. Zatím totiž není jasné, který z obžalovaných by přijal „dohodu o trestu, když by si mohl být téměř jist zproštěním viny v důsledku p romlčení. Aby mohl takový nástroj fungovat, musel by zkrátka velmi výrazně snížit trest tak, aby obžalovaný neměl důvod prodlužovat soudní bitvu až do promlčení. Kam se posune stát, když odmítne potrestat viníky?
Tak končí bez ovací „revoluce soudců v Itálii. Pokus procházející skrze soudní tribunály obdarovat se novou politickou třídou. Pokus, jehož výsledky nesplnily očekávání ani v jednom ze dvou hlavních bodů. Ve vnesení více spravedlnosti do soud ních síní ani ve změně politické kultury, která revoluci následovala.
