Mladí Egypťané se už nenechají opít rohlíkem
Mladí Egypťané se už nenechají opít rohlíkem. Mají konkrétní požadavky a budou na nich trvat
Egyptské protesty sice zatím nedostaly „jasmínový“ či jiný přívlastek, obecně se o nich ale hovoří jako o revoluci mladé generace. A do velké míry je to charakteristika výstižná. Nepokoje nesvolala žádná zavedená opoziční strana, ani je bezprostředně nepodnítila řada demonstrativních obětí sebeupálením po tuniském, a vlastně i československém vzoru. Na den „D“, egyptský Svátek policie 25. ledna 2011, svolala nespokojené občany skupina anonymních mladých aktivistů. K organizaci této i dalších akcí přitom hojně využila možností internetových sociálních sítí Facebook a Twitter. S oslovením a využitím prostředků se organizátoři přesně trefili. Průměrný věk egyptské populace je dnes 24 let a s tímto číslem patří Egypt mezi země s nejmladším obyvatelstvem světa.
Nezvládnutá populační exploze
Příčiny relativního mládí obyvatelstva se skrývají v demografickém vývoji Egypta v posledním půlstoletí. Na jedné straně se jen pomalu odbourávaly kulturní normy, na druhé proběhla rozsáhlá urbanizace. Egyptská rodina byla zvyklá mít co nejvíce dětí, bez ohledu na to, zda se jednalo o rodinu muslimskou či křesťanskou, protože usedle zemědělský způsob obživy vyžadoval pracovní sílu, a dětská úmrtnost byla navíc ještě v polovině 20. století velmi vysoká. S růstem měst se však způsob života mnoha Egypťanů měnil. Zlepšující se hygienické a zdravotní podmínky přispěly k prudce se snižující dětské úmrtnosti. Než se ale kulturní normy začaly přizpůsobovat novým okolnostem, uplynulo mnoho let a porodnost Egypťanů dosahovala zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech závratných čísel. A přestože má dnes snižující se tendenci, zůstává dědictvím uvedené doby fakt, že každoročně v zemi přibude 1,3 milionu lidí.
S tímto čistým přírůstkem ke zhruba 85 milionům lidí není lehké se vyrovnat. Jak úspěšně to dělá vláda této poměrně chudé arabské země, je nasnadě. Revolta mladých zahájená 25. ledna o tom vypovídá zcela jasně.
Dnešní mladá egyptská generace je nepoměrně emancipovanější, než byli její předchůdci před padesáti lety. Velká část má vysokoškolské vzdělání, zkušenost s internetem, plným informací z celého světa, zná cizí jazyky a chce se profesně uplatnit a žít pohodlný život střední třídy, která je sociologicky definována právě vysokoškolským vzděláním. Takové jsou představy desítek milionů mladých Egypťanů. Realita je však odlišná.
S diplomem za volant
Přestože ročně opouští egyptské vysoké školy stovky tisíc čerstvých absolventů, existuje v zemi jen poměrně úzká střední třída. Je zde tedy velká propast – alespoň podle příjmových či materiálních standardů. Převážná většina studentů pochází z chudých rodin, což je stigma, které jim nakonec silně ztěžuje hledání dobré práce. Tím spíše ve společnosti, kde jsou primárním předpokladem pro získání vhodného „fleku“ kontakty a známosti. Neoficiální odhady, že 40 procent Egypťanů žije pod hranicí chudoby, stanovenou OSN příjmem ve výši dvou amerických dolarů na den, nejsou zřejmě daleko od pravdy. Přestože si mladí Egypťané – a také Egypťanky, neboť více než polovinu studentů vysokých škol tvoří dívky – slibovali a slibují od studia „vytažení“ do vyšších sociálních pater, jsou ve finále většinou zklamáni a frustrováni. Při cestách taxíkem po Káhiře vás například velmi často veze řidič, který má vystudovanou třeba sociologii, sociální práce, anglickou literaturu nebo jiný, podobně „praktický“ obor. Na taxikaření se dal ze zoufalství – přináší mu sice nevelký, ale relativně dostačující výdělek. Jen pro zajímavost: výše takového platu, kterému dá absolvent přednost před méně výhodným uplatněním ve vlastním oboru, je v přepočtu kolem pěti tisíc korun. A to považuje za relativně dobré živobytí. Vzdělané lidi ale můžete potkat i jako prodavače dobíjecích kuponů do mobilních telefonů, rozvážeče pizzy a v dalších „kvalifikovaných“ profesích. Těm šťastnějším se podaří odjet na určitou dobu pracovat do ciziny. Nejčastěji do zemí Zálivu, kde si vydělají alespoň tolik, aby mohli založit rodinu.
Města svobodných
K potížím sehnat rozumně placenou práci v oboru se přidávají zhoršující se životní podmínky a neustále stoupající životní náklady. S výše uvedenou mzdou, kterou lze považovat v Egyptě za střední, je pochopitelně nutno brát v úvahu ceny, které se v případě potravin o mnoho neliší od cen v českých „supermarketových“ podmínkách. A přestože zemědělské produkty nebo třeba jízdné v hromadné dopravě jsou přece jen o dost levnější než u nás, utratí třeba člověk dojíždějící za prací z jednoho kraje Káhiry na druhý měsíčně kolem 300 korun. Nemluvě o nájemném, které v posledních letech raketově roste. Z nedostatku a materiálních potíží vyplývá další frustrující zkušenost: velký podíl mladých lidí se nemůže oženit, respektive vdát, protože si na to nejsou schopni zajistit požadované prostředky. I když rodiny dívek mají pro jejich provdání často přemrštěné finanční požadavky, v každém případě se jako minimum vyžaduje, aby měl ženich pro svou budoucí rodinu vlastní bydlení, případně auto a další vymoženosti. Není potom divu, že zvláště ve městech zůstává mnoho neprovdaných dívek a svobodných mužů. Tento jev by se s jistou dávkou cynismu dal označit za pozitivní. Může totiž pomoci ke snížení stále ještě dost vysoké porodnosti.
Kvantita především
Egypt, kterému vládnou od roku 1952 generálové, během jejich éry zvolil cestu společenské modernizace. Narýsoval mantinely, naplánoval budoucnost. Vzdělání nemělo být napříště výsadou bohatých a mělo se dostat každému. Jenže vzhledem k demografickému vývoji nutně muselo dojít k upřednostňování kvantity a čísel před kvalitou. A tak nejen že kvalita vzdělání na spoustě fakult nestačí pro uplatnění ve stále náročnějších pracovních úkolech, ale rozvržení oborů ani zdaleka neodpovídá potřebám pracovního trhu.
Revolta musela jednou přijít. K frustraci z nedostatku příležitostí k uplatnění se přidaly neúměrně rostoucí ceny, způsobené často nestydatě korupčním jednáním politiků, neustálá buzerace ze strany zkorumpované policie a státní správy a nulová perspektiva změny k lepšímu. Mladí Egypťané byli dlouho trpěliví, o to pevnější jsou ale teď ve svých požadavcích.
Egyptské demonstrace nejsou výlučně mládežnické, nespokojenost dává najevo široké věkové a sociální spektrum obyvatelstva. Přesto ale mladí mezi protestujícími v Káhiře převažují, a hlavně to byli oni, kteří celý řetězec protestů zahájili. Kombinace vzdělání a mladé generace určitě přispěla k tomu, že měla atmosféra protestů spíše charakter happeningů s hudbou, kreativními slogany, kempováním na hlavním káhirském náměstí a vzorným společným úklidem veřejného prostranství po každé demonstraci.
Egyptský režim se dlouho choval tak, jako by své obyvatelstvo považoval za stádo hlupáků, kterým stačí ke spokojenému mlaskání předhodit dotovaný chléb. A choval se tak až do poslední chvíle – když na lednové protesty odpověděl odvoláním vlády a sliby snížení cen a zvýšení mezd. To demonstrující rozohnilo. Emancipované mladé generaci dnes už nestačí populistické řeči o kilu brambor za pět padesát. Je vzdělaná, inteligentní, informovaná o světovém dění a chce své svobody. Chce se svobodně rozhodovat o své budoucnosti a žádá také podíl na správě země. Chce mít u moci lidi, jejichž intelektuální úroveň se mladé generaci alespoň vyrovná. A tohle v posledních letech, ba desetiletích stárnoucím generálům asi poněkud unikalo.
