Špatný odhad vzdálenosti
Svědí to, ale nemělo by se to škrábat, usoudil patrně Vladimír Špidla minulý týden a uložil reformu veřejných financí do chladničky alespoň do volebního sjezdu ČSSD v březnu letošního roku. To Zdeněk Škromach, ministr práce a sociálních věcí, je panečku jinačí chlapák, ten to škrábe hned. Jakápak budeme sociální demokracie, když nejenže nerozdáme těch 20 miliard ročně, jak jsme naslibovali ve vládním prohlášení, ale navíc ještě něco poškrtáme, hlásá opravdu nahlas. „Škrtat to umí každý kluk, který se naučil počítat,“ rozčílil se vehementně minulý týden v deníku Právo. Příjmy je třeba posílit! To je ta správná sociálnědemokratická politika. Například drobné podnikání my sociální demokraté podpoříme tím, že zvedneme vyměřovací základ sociálního pojištění pro živnostníky. To by bylo, abychom z těch keťasů nevyždímali alespoň šest či sedm miliard. Škromach odmítá, aby reformu financí platili důchodci a rodiny s dětmi. Zapomněl na matky samoživitelky, invalidy, mladé absolventy škol hledající první zaměstnání, učitele, tkadleny a tak dále. Platit nakonec budou všichni bezezbytku. Ti co platí daně, budou platit více, ti co z těchto daní žijí, dostanou méně. Tak to prostě chodí v životě státu s malou, otevřenou a málo výkonnou ekonomikou. Jakýkoli ministr včetně toho z resortu práce a sociálních věcí s tím - jak říká klasik - může nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Nutno říci, že tahle vláda jako celek nepřetéká ekonomickou erudicí, ale kritika jinak polovičaté reformičky ze sociálního křídla je opravdu už přes moc. Ve skutečnosti jde o při kritice reformy o vnitrostranický spor v ČSSD, kde pohrobci Miloše Zemana sbírají klestí na hranici, na níž by rádi upálili Vladimíra Špidlu. Budiž. Kdyby to ovšem nemělo háček. Při ozdravení financí skutečně nejde o rozmar Evropské unie, která chce mít vyrovnané rozpočty ze stejného důvodu, z jakého předepisuje úhel zahnutí banánů vhodných pro evropský trh. Je to existenční záležitost. Ještě zbývá nějaký čas na zahájení záchranných operací, ale nepočítá se na roky. Bojovníci za sociální jistoty - včetně premiéra Špidly - rádi vysvětlují, že jde o to, abychom tu zatáčku v naší fiskální politice projeli hezkým širokým obloukem, a nikoli smykem. Je to sice hezké přirovnání, ale kulhá. Tu zatáčku absolvujeme, protože se potřebujeme vyhnout propasti měnové a hospodářské krize, v dobrém případě podobné té z let 1997 až 1999. O tom, že někde před námi může být, víme již hodně dlouho. Byla to ale vládní ČSSD, která se tvářila, že před námi jsou jen světlé zítřky a nyní už ke svodidlům opravdu zbývají jen metry. Není proto vyloučeno, že podstatná část té široce vybírané zatáčky by se už mohl odehrávat formou volného pádu. A tak jde o to, abychom na té hranici pro Špidlu nehořeli všichni.
